Jdi na obsah Jdi na menu
 


V dešti

8. 2. 2008

Hudba se nesla prostorem. Svíce kroužily vzduchem. Tichý hovor přítomných připomínal šum křídel brouků.

Mladý muž s dlouhými stříbřitými vlasy, oděný v černém, procházel nezúčastněně mezi hosty.

Jeho otec, kterému jako by z oka vypadl, přišel k němu a dotknul se lehce jeho ramene.

„Chtějí ti také vyjádřit soustrast, Draco,“ řekl tiše svému synovi.

Mladík se přinutil ke smutnému úsměvu.

Měl pocit, že všechno kolem je něco hrůzně neskutečného. Jako by tam ani nepatřil.

„Neboj se, Draco,“ slyšel matčin hlas.

„Nic není na věky.“

Několik přítomných dam tiše plakalo.

Mladík mlčky přijímal kondolence.

Ve velkých průsvitných porcelánových vázách lehce narůžovělé barvy lehce pokyvovaly hlavami kytice bílých lilií a růží.

Draco se na ně díval jako ze sna.

„Při této příležitosti,“ slyšel otcův hlas, „bych rád předal naše sídlo svému synovi. Je už dospělý a já si teď přeji spíše stáhnout se do ústraní. Věřím, že mě ve všem plně nahradí.“

Lucius přešel k Dracovi a vložil do jeho ruky sklenici bílého vína.

„Teď musíš promluvit,“ šeptnul mu.

Draco mlčky přikývl.

 

„Drazí přátelé,“ začal.

Všichni ztichli a jejich oči se obrátili k němu.

Dracovi se udělalo zle.

„Vždyť je to lež,“ pomyslel si. „Nikomu z nich na tom nezáleží. Jen prázdná slova. K čemu to je?“

„Velmi vám všem děkuji, že jste mě a mého otce přišli podpořit v tak těžké chvíli.

Udělám, co bude v mých silách, abych dostál všem otcovým závazkům.“

Dracovi na okamžik selhal hlas.

Poplašeně se rozhlédl.

„Chtěl bych teď říct pár slov o té výjimečné osobě, kterou budeme všichni tolik postrádat.“

Odložil sklenku stranou.

„Byla to neuvěřitelná žena. Oddaná své rodině, milující a čistá. Stejně jako bílá barva, kterou zbožňovala. Stala se tichou duší tohoto domu. Bez ní už nebude nic jako dřív.“

Draco se znovu krátce zarazil.

Naštěstí to všichni mohli přičítat jeho rozrušení.

„Promiňte,“ zašeptal a zmizel mezi lidmi.

 

„Výborná slova, synu,“ Lucius se propletl mezi hosty k němu.

Draco se opíral rukama o těžký leštěný stůl.

„Děkuji, otče,“ zašeptal.

„Zapůsobil jsi,“ řekl Lucius tiše.

„Teď už je vše ve tvých rukách.“

„Ano, otče.“

Lucius se chladně pousmál a vrátil se k společenské konverzaci.

Nevšiml si výrazu štvaného zvířete, který se jeho jedinému synovi na kratičký okamžik mihl v temně šedých očích.

 

Seděli naproti sobě ve vysokých křeslech. Draco byl ještě velmi bledý.

„Co bude teď?“ zeptal se svého otce.

„Odejdu,“ odpověděl Lucius.

„Je načase zapomenout. Nebudu riskovat, že by mě znovu uvěznili.“

„Takže tu zůstanu sám,“ zašeptal jeho syn.

„Víš, co máš dělat,“ odpověděl Lucius.

„Ano, otče.“

 

Draco stál v kruhu známých čarodějů, kteří přišli na jeho pozvání do prastarého sídla rodiny Malfoyů.

„Abych splnil otcovo přání,“ říkal právě, „a také matčino.“

Vzal za ruku vysokou štíhlou dívku se světlými vlasy a temně modrýma očima.

Byla překrásná.

Chladná a elegantní v dlouhých černých šatech, stejně jako on. Dlouhé rozpuštěné vlasy jí spadaly až k pasu. Jemná ofinka rámovala obličej, dlouhé řasy se mírně chvěly, růžové rty měla pootevřené.

Dokonalé rysy, aristokratický vzhled, bledá pleť, ladné pohyby.

„Rád bych vám představil Dalii, svou snoubenku.“

Dívka vykouzlila nenápadný úsměv a věnovala Dracovi zamilovaný pohled.

„Všichni jste samozřejmě zváni na naši svatbu, která se bude konat za měsíc v Chrámu zasvěcení.“

Sálem se roznesl potlesk.

„A teď vás zvu k tanci.“

Stačilo, aby Draco lusknul prsty a kolem se rozezněly tóny táhlého waltzu.

Draco s Dalií započali první tanec, ostatní se připojovali.

Mladý pán domu ovšem brzy odešel stranou.

Dívka se připojila k němu. Na její dlouhé ruce se ledově třpytil diamant, zasazený do bílého zlata. Prsten, který dostala jako dar k zásnubám od svého nastávajícího.

„Je to nádherné, Draco,“ zašeptala zasněně.

Smutně se pousmál a podal jí jednu bílou orchidej.

Její květy omamně voněly.

„Nepůjdeme ještě tančit?“ zeptala se, když přivoněla a odložila ji do křišťálové vázy, kterou Draco obratem vyčaroval.

„Jen běž,“ řekl jemně. „Já jsem už unavený.“

 

Narcissa měla na zahradě ohromné záhony plné bílých růží a lilií.

Teď o ně nikdo nepečoval, květiny chřadly a záhony pustly.

Když se jednou večer Draco vrátil, chtěl se na ně jít podívat. Často k nim přicházel, když vzpomínal na matku.

Nenašel ale ani jediný bílý květ.

Jen zlámané stonky a okvětní plátky zašlapané do bahna.

Pršelo, Draco tam stál a nemohl uvěřit.

„Co se stalo?“ křičel na otce.

„Kde jsou matčiny růže?“

„Nechal jsem je vyrvat,“ řekl Lucius chladně.

Draco cítil, jak se kapičky deště odráží od střechy a stékají po vysokých oknech.

„Stejně už k ničemu nebyly.“

 

Draco stál před chladným mramorem.

Kříž, andělská křídla, všude zvadlé věnce, a nic víc.

Šedá mračna se hnala oblohou.

„Narcissa Malfoyová, rozená Blacková,“ stálo na náhrobku.

Svíce už dávno vyhořely.

„Není to ani půl roku, mami,“ řekl Draco tiše.

„Zítra si budu brát Dalii, jak jsi s otcem chtěla.“

 

„Leť až k nebeským výšinám,

           anděli náš,

       Nezapomeneme.“

 

Draco pohladil stříbrné písmo.

„Máš zlomená křídla,“ pomyslel si.

„Otec je pryč,“ pokračoval.

„Už za tebou nikdy nepřijde, věř mi.“

Zlehka se dotknul svých rtů a zavřel oči.

Mezi štíhlými prsty mu začal vířit chladný vzduch.

Růže.

Měla barvu noční oblohy. Temně modrá přecházela v černou a celá se třpytila, jako by posetá prachem hvězd.

Sametové plátky  se chvěly.

„Odpusť,“ řekl Draco.

„Vím, že bys chtěla bílou, ale já to lépe neumím. Tahle nikdy neuvadne, slibuju.“

Pomalu se sklonil k chladnému mramoru a odhrnul stranou uschlé listí a zvadlé květiny.

Opatrně uložil kouzelný květ na náhrobek,  s takovou něhou, jaké jen byl schopen.

 

Srdce se mu svíralo úzkostí.

Nechápal, co se stalo.

„Matka,“ pomyslel si náhle.

„Kde je? U večeře jsem ji neviděl.“

Stávalo se to sice často, přesto dnešek byl jiný. Draco se nemohl soustředit na četbu ani neměl chuť jít spát.

Vstal a zamířil do matčiny ložnice.

Nebyla tam, nebyla ani u svých květin, ani v knihovně.

Draco se tedy rozhodl zeptat se otce.

Vešel do jeho pracovny bez zaklepání.

Byla tam. Seděla v křesle, oči zavřené, jako když spí.

Hedvábné šaty mírně poničené zápasem, dlouhé vlasy rozpuštěné po ramenech.

Draco se k ní sklonil.

„Je mrtvá,“ byl to otcův hlas. Draco ho předtím neviděl.

„Já vím.“

Nikdy o tom už s Luciusem nemluvil. Snad se dohodli beze slov.

 

Dalia držela v rukou kytici bílých orchidejí.

„Chtěla jsem lilie nebo růže,“ zašeptala Dracovi.

„Já vím,“ odpověděl.

„Ale věř mi, tohle bude lepší.“

 

Zvony vyzváněly chlad. Obloha byla temná a schylovalo se k bouři.

Draco stál před oltářem, celý v černé, jak měl ve zvyku a díval se, jak mu Dalii přivádějí.

Měla na sobě jednoduché bílé šaty, vlasy sčesané dozadu v slušivém účesu, na rtech jí pohrával mírný úsměv.

Draco měl pocit, že se mu před očima odehrává celý jeho život.

Dívka se postavila vedle něj.

Obřad mohl začít.

„Miluje mě?“ napadlo Draca, zatímco napůl vnímal slova kněze.

„…v nemoci i ve zdraví…“

„Je dokonalá. Krásná, chytrá, vzdělaná a vychovaná. Z čistokrevného rodu. Bude ideální manželkou.“

„…v bohatství i chudobě…“

Viděl, že jí po tvářích tečou slzy, přesto se usmívala dál.

„…v životě i smrti…“

Draco pevně semknul víčka.

„…Ano…“ slyšel svůj vlastní hlas odpovídat.

„…Ano…“ její hebký hlas se mírně zachvěl.

Draco se k ní otočil a zlehka políbil její měkké rty.

 

„Draco, já…“

Ulice byla šedá a na chodník padal v hustých provazcích déšť.

Černovlasý mladík, který stál před ním, byl promočený na kůži, tričko se mu lepilo na tělo, rty se chvěly zimou.

„Ano? Harry?“

„Četl jsem o tvém zasnoubení.“

Draco neodpověděl, ale Harry k němu zvedl své smaragdové oči rozšířené strachem.

„Nedělej to, prosím,“ zašeptal.

„Jdeš pozdě,“ řekl Draco a ukázal drobný bílý kroužek na svém prsteníčku.

 

Na zahradě voněly omamně bílé růže a lilie.

Mladá žena už nebyla dívkou.

Provazce deště smáčely zelenou zem, stékaly po listech stromů a padaly do hlubin.

V náručí držela dvouleté dítě.

Světlé vlásky mu padaly na ramena, oči měl šeré jako zatažené nebe a pleť porcelánovou.

„Neboj se, Thomasi,“ šeptala maličkému.

„Nic není na věky.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ach...

(Lyn, 5. 5. 2017 6:39)

*nemá slov a ukládá si do Pc*

***

(darken, 17. 3. 2008 6:14)

A tak to jde dál a dál...
Moc pěkná, smutná povídka, píšeš opravdu moc hezky, líbí se mi Tvůj styl i vykreslené postavy.
Jen se mi po téhle povídce chce zalézt někam hodně hluboko, škoda, že musím jít do školy. :-(