Jdi na obsah Jdi na menu
 


3 Dej mi ruku svou

25. 2. 2008

Zvonek od dveří se znovu rozcinkal. Harry se trochu zamračil a na černou koženou pohovku vedle sebe odložil stříbrně vázané album s fotografiemi Dracových výtvorů. Blonďák byl ještě v koupelně a zvonek cinkal už potřetí. Harry se s povzdechem zvednul a přešel ke dveřím, aby otevřel.

 

Za dveřmi stál mladý muž s kaštanovými vlnitými vlasy ve značkovém oblečení. Vycenil na překvapeného Harryho oslnivě bílé zuby v širokém úsměvu a řekl něco, čemu Harry nerozuměl. Harry si v duchu zazoufal.

„Cože?“ vypravil ze sebe ztěžka a úsměv nezvaného hosta se ještě víc rozšířil.

„Omlouvám se,“ vyslovil pak pomalu. „Pchřišel jsem za Dracem, je tu?“

„A kdo ho hledá?“ zeptal se Harry a mračil se na vetřelce před sebou stále víc.

„Omlouvám se,“ zopakoval muž. „Jsem Paul. Dracův pchřítel. Můžu dál?“

Harry šokovaně poodstoupil od dveří a Paul sebevědomě vešel.

V tu samou chvíli se Draco, ještě s vlhkými vlasy, vynořil z kuchyně.

„Harry, miláčku, chceš kávu? Myslel jsem, že…“ zarazil se s velkou konvicí v ruce uprostřed věty a překvapeně sjel pohledem z Paula, stojícího uprostřed pokoje, na Harryho, který zavíral dveře. Pak odložil křehký porcelán stranou na stolek před pohovkou, přešel k Paulovi a pozdravil ho lehkých naznačením polibku u tváře.

„Paule, co tu děláš? Něco se stalo?“

Harry u dveří si založil ruce na hrudi a divil se tomu zvláštnímu pocitu, který jej náhle zevnitř sevřel. Žárlivost. Ještě nikdy ji takhle nepocítil.

Jenže teď tu stál ten hezounek, mezi ním a Dracem, něco říkal tím otravným přeslazeným jazykem a Draco mu odpovídal stejnou řečí.

Blonďák se otočil k Harrymu a usmál se.

„Promiň, Harry, tohle je tak trrapná  situace, ani jsem vás nestihl představit…“

Paul opět něco francouzsky poznamenal a Draco se na něj lehce zamračil. „Není zdvořilé mluvit francouzsky, když nám Harry nerozumí. Prrosil jsem tě přece…“

„Já vím…“ přerušil ho Paul, „jenže neumím pchříliš dobchře mluvit, je to chrrozný jazych, ten váš.“

„Zkus to, prosím,“ odpověděl Draco lehce odměřeným tónem. Pak se znovu zaměřil na Harryho.

„Harry, tohle je Paul Montfort, Paule, tohle je Harry.“

„Tak to ty jsi tchen schlavný Harry?“ Paul Harryho obdařil dalším zářivým úsměvem.

„Draco, drrachoušku, divil jsem se, pchrroč jsi tcheď o Vánocích pchořád k nedostižení a zchrrušil jsi snad všechny schůzky, tchak jsem pchřišel za tchebou.“

Harry se pomalu zhluboka nadechl, aby potlačil touhu toho přeslazeného Francouze něčím praštit po hlavě. Z jeho výslovnosti mu naskakovala husí kůže, sám sebe ale podezříval z toho, že mu spíš než jazykové nedostatky vadí pouhá přítomnost toho individua v Dracově bytě.

„To je od tebe hezké,“ odpověděl Draco klidně. „Tak se posaďte a já vám dám tu kávu,“ navrhnul.

Harry šlehnul pohledem po dokonale upraveném Paulovi a zachumlal se hloub do svého teplého rudého svetru. „Zůstanu stát.“

„Draco, jschou vchšichni angličtí lidé tchak moc rchezerrvovaní?“ otázal se Paul mile. Harry se opřel o knihovnu za sebou a stále se mračil.

„Nchejspíš je tcho tím vašchím chrrozným pchočasím,“ pokračoval nerušeně Paul, aniž by čekal na odpověď. „Opchravdu, všichni angličtí lidé jschou tchak divní. Šedí jako mrraky. Nemají smychsl pro kchrásu, vchůbec nemají vkus, to chrrozné oblečení a jídlo.Vchážně nechápu, jak to mchůžete tam vchydržet.“

„Jsi nezdvořilý, Paule,“ konstatoval Draco a Harry si povšiml lehkého lesku v jeho stříbřitých očích. Znal ho. Už z Bradavic. Draco byl rozrušený.

„Navíc zapomínáš,“ dodal Blonďák, „že jsem taky Angličan.“

Paul se na něj zadíval s jistým potměšilým úsměškem a zavrtěl hlavou. „Ale ne, tchy jsi pchřece doma tchady. Jsi jako my. Pchatříš sem.“

Harry se pomalu odtrhnul od knihovny a trochu se naklonil dopředu, protože se mu zdálo, že Draco lehce zblednul. Když promluvil, jeho hlas zněl stále stejně vřele, ale Harry ten nezřetelný rozdíl v tónu přesto zaznamenal.

„Paule, jsem opravdu rrád, že ses tu zastavil, ale jak víš, říkal jsem ti, že mám v Anglii přítele. A teď je Harry tady, i když jen na párr dnů a já je chci strávit s ním. Tak doufám, že pochopíš, že teď nemám moc času.“

Paul pokrčil s odzbrojujícím úsměvem rameny a lehce si prohrábl vlasy.

„Dchobře. Tak mi zavolej, až bchudeš mchít volno. Rchád bych tě na Nový rrok viděl. Sechnal jsem lístkchy na novché zprracchování Godota, o to bys neměl pchřijít.“

„Ozvu se ti,“ Draco se usmál a doprovodil Paula zpět ke dveřím.

„Rchád jsem tě pchoznal Harry,“ ozval se ten vlezlý hlas ještě naposled a pak už bylo konečně ticho.

 

Harry se znovu zapřel o masivní knihovnu za sebou. Vlastně nepředpokládal, že tu bude Draco celou dobu sám, ale to, jak se loučili, to o čem mluvili za tak poměrně krátkou chvíli, která mu ale připadala jako celá věčnost… Harry se zachvěl a znova se pomalu zhluboka nadechl a vydechl. I on měl v Londýně milence. Ale bylo to jiné. Neznali se a on je poznat nechtěl. Čas od času se potřeboval trochu sebrat a odreagovat, byly to ale záležitosti nocí, ne dnů. A i ty noci se většinou daly spočítat na prstech jedné ruky. Nedokázal se do někoho zamilovat nebo se s někým začít scházet pravidelně.

Tohle… tohle ale bylo jiné. Znali se. Draco se s tím… Francouzem už zjevně znal delší dobu a to loučení… trochu jako by si domlouvali schůzku...

„Harry?“ z myšlenek ho vytrhl Dracův tichý hlas.

Přinutil se zvednout hlavu a usmát se.

„Nesmíš brrát Paula vážně. On je tak… lehkomyslný.“

Dracův hlas byl stále tichý, trochu jako by se omlouval.

Harry pokrčil rameny. „Znáte se dlouho?“

Blonďák zavrtěl hlavou. „Ne, zas tak moc dlouho ne.“

„Co to pro tebe znamená, dlouho ne? A jak to myslel, to svoje, ty jsi ten slavný Harry? On není čaroděj, že ne?“

„Ne, Paul není čarroděj,“ Draco se zatvářil provinile. „Víš, říkal jsem si, že když už mám začít nový život, tak si mohu najít přátele i mezi mudly. Snažím se být tolerrantní. Oprravdu. Nedělat prroblémy, víš?“

„Jak dlouho ho znáš?“ zopakoval Harry svou otázku.

„Počkej,“ Draco se zamyslel. „Myslím, že asi tak tři rroky, potkali jsme se tenkrrát na jedné přehlídce. Pak jsem ho asi rrok neviděl. Když jsem další podzim chystal novou kolekci, vzpomněl jsem si na něj, sehnal někde jeho kontakt a zeptal se ho, jestli prro mě nechce předvádět. Takže lépe ho znám dva rroky. Dva.“

„Lépe?“

„Nechápu, prroč vlastně tak vyzvídáš, Harry? O nic přece nejde.“

„Jak dobře ho znáš?“ Harry si uvědomil, že nechtěně zvýšil hlas.

„Ty žárlíš?“ Draco naklonil hlavu ke straně a přitulil se k Harrymu. „To nemusíš. Já pchřece miluju tebe.“

„Ne, já nežárlím, jen chci vědět, co všechno s ním vlastně máš!“ odsekl Harry a vymanil se z Dracova objetí.

Blonďák se stáhl a ustoupil dozadu.

„O co ti vlastně jde, Pottere? Co s ním mám? Sex. Sex. A pak taky sex. Nemyslel sis snad, že kvůli tobě budu žít v celibátu? Netvrrď mi, že ty doma nikoho nemáš!“

„Jo, na sex. Ale mezi vámi dvěma je něco víc, Malfoyi! Nebo tě to nebaví dělat doma, takže proto spolu chodíte na rande do divadla?“

„Do divadla,“ prsknul Draco naštvaně, „spolu chodíme, protože nás to oba baví. Není to rrande. Jestli to chceš tak moc vědět, tak to obvykle děláme v posteli. Ale někdy taky v koupelně a někdy na kuchyňské lince. Jsi teď spokojený?“

„Ne to teda nejsem! Jak dlouho… Kdy poprvé jsi to s ním dělal?“

„Bude to tak rok a půl.“

„A to mi říkáš jen tak?“

„A jak chceš, abych ti to řekl?“

Harry znechuceně vydechl a zaměřil pohled na nejbližší stěnu, aby se uklidnil.

„Nevěřím tomu, že jsem sem přijel jen proto, abych se dozvěděl tohle!“

„Já nevěřím tomu, že jsi mě nechal čekat pět let!“

„To ty jsi už jednou udělal taky!“

„V jiné situaci!“

„Neřekl bych!“

Harry vnímal, jak se třese. Nikdy předtím se s Dracem takhle nehádal. Blonďák se kousal do rtu a ruce měl zaťaté v pěst.

„Jestli to tak berreš, měl by ses asi vrátit, odkud jsi přišel.“

„Jasně, to udělám!“

Draco potlačil vzlyk a vrazil Harrymu facku.

„Tak vypadni a už se nevrracej! Nepotřebuju tě tady!“

Harry zalapal po dechu a překvapeně se dotkl své tváře.

„Mám tě tady nechat, aby sis to dál rozdával s tím… tím navoněným… chlapečkem?“ Harry popadl Draca za ramena, prudce s ním smýkl na stranu a přitiskl ho zády ke knihovně, která mu předtím poskytovala oporu.

„Jestli dáváš jemu, můžeš teď dát i mně!“

Nevěděl, kde se v něm najednou bere tolik krutosti. Jediné, co dokázal vnímat, byla vlna bezedné bolesti, která pohltila celé jeho tělo. Zuřil a chtěl, aby to tak zůstalo. Věděl, že až se z toho pobere, bude brečet. Bude brečet tak moc, jako ještě nikdy. Ale ne teď. Teď chce jen to, aby Draco trpěl stejně jako on sám…

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

RE: srdcovka:)

(Alexis, 5. 3. 2008 21:40)

Už zase mě nutíš se červenat! ... Co víc mám říct... Jsem ráda, že jsem Tě potěšila. :)

srdcovka:)

(Clemenza, 26. 2. 2008 0:13)

Ja ťa milujem. Tvoja ruka, ktorou píšeš poviedky, by mala byť vystavená v múzeu. Celú poviedku som čítala nespočetne krát, takže to mám živo v pamäti. Neznášam Paula!!! A ked som čítala Určite sejdem se po letech... je to moja srdcová záležitosť. Však už som ti to písala.
A ešte Závislosť:) Nádhera. A teraz nezaspím, pretože som taká natešená... Sláva Lexie!!! Trikrát sláva!!!