Jdi na obsah Jdi na menu
 


2 Dneska už se neplatí buchtama za skutky

25. 2. 2008

Harry se díval do temně šedých očí. Vteřinu, dvě, celou věčnost.  Draco vypadal stejně a jinak. Padnul mu kolem krku a plakal. Harry lapal po dechu a šeptal mu věci, které si pak nepamatoval. Cítil jen, jak křeč v jeho těle povolila. Nádech, výdech, políbit měkké rty, setřít palcem slzy na bledých lících, dlaní pohladit hedvábné vlasy.

 

„Harry!“

„Harry, prroboha, co tu děláš?“

Dracův hlas měl trochu jiný přízvuk než dřív. Bylo znát, že si odvykl mluvit anglicky. Vtáhl ho dovnitř a líbal ho, šeptem jej zval dál a mezi slova, kterým Harry rozuměl, vkládal cosi, co znělo sladce a rozněžněle.

Dveře za nimi zapadly s těžkým zaduněním, ale Harry nebyl schopen odtrnout se od Dracova tepla, od vůně, která se nezměnila, od dlouhých štíhlých prstů, které znal. Putovaly po jeho lících, bezostyšně mapovaly snědou tvář a Draco se usmíval, ačkoli mu dál z šedých očí proudem tekly slzy. Harry nevěděl, co dělat. Jeho vysněný poklad o ničem důležitém zjevně nepřemýšlel, jen svíral svýma rukama pevně ty jeho a tvářil se docela nemalfoyovsky. Harry si uvědomil, jak moc mu to sluší a tělo mu začalo jako na povel zatemňovat mysl. Cítil se provinile. Když přijel, bál se. Bál se, že ho odmítne, ale teď o tom nepřemýšlel. Byl si jistý, že to by Draco neudělal, jeho přivítání bylo přeci tolik vřelé. Také s ním chtěl mluvit, chtěl všechno slyšet a chtěl mu toho tolik vyprávět. Vždyť jim uteklo pět let! A právě toho se teď bál Harry mnohem víc. Ale Draco si zřejmě nechtěl povídat ani netoužil po milování. S naprostou samozřejmostí se Harrymu tulil do náruče, tiskl se k němu, jako by se chtěl snad vetřít přímo do Harryho těla, polykal slzy a stále něco nesrozumitelného šeptal. Harry mezi tím vším dokázal určit jen pár základních pojmů.

 

Merci, mon cher...“

„Je taime…“

„Je taime.“

Znělo mu to jako rajská hudba. A snad ještě lepší to bylo, lepší než kdyby vypil ambrosii, lepší než vítězství nad Voldemortem, lepší než všechna vítězství ve famfrpálu, lepší než jeho jedenácté narozeniny s prvním dortem a dopisem z Bradavic, lepší, než když se dozvěděl, že se stává bystrozorem, lepší než nejlepší sex v jeho životě, lepší…

 

A divoké, bláznivé, rozkošně zoufalé. Po pěti minutách Dracova rozněžnělého vrnění, už docela klidného, přesto nepřítomného, mu bylo jasné, že on u mazlení zůstat nemůže. Potřeboval ho do postele a potřeboval ho hned. Draco se konečně trochu vzpamatoval, roztomile se omlouval a horečně mu nabízel grog nebo alespoň kávu, čímž Harryho vzrušoval snad ještě víc. Vlastně by ho teď vzrušilo snad cokoli. Po pěti letech vidí svou lásku! A to se bál, že ho Draco odežene… že už to nebude jako dřív. Nebylo. Bylo to lepší. Harryho mysl rezignovala, když si Draca přitáhnul o náruče, aby mu vysvětlil, že kávu si dá moc rád.

 

Ale až pak.

 

Draco ještě naposled odevzdaně zasténal. Byl neskutečně vyčerpaný. Jejich pak se protáhlo na celou dlouhou noc. Harry mu přejížděl dlaní po bocích, zatímco on sám obvolával své francouzské přátele, aby jim vysvětil, že na večeři už nepřijde. Harry ho hravě a trochu netrpělivě líbal na záda a na krk a Draco se celý chvěl očekáváním. Poznání, že to mezi nimi stále jiskří, jim oběma dodalo sebedůvěru. Konečně Malfoy zavěsil, jen proto, aby se Harrymu pro dnešní noc zcela odevzdal. Věděl, že je to tak správné. Věděl, že to tak chce. Že to chtějí oba.

 

Také Harry unaveně nabíral dech. Touha ho docela srazila na kolena. Nemohl přestat líbat tu bledou kůži, hladit ty platinové vlasy, laskat lososové rty. Draco vypadal nezměněn, snad se ho čas ani nestačil dotknout. Tělo bylo stejné jako když se milovali posledně. Nádherné.

 

Touha, chtíč, bolest, únava, vzpomínky a současnost, vše mu splývalo před očima.

 

Touha, chtíč, bolest, únava, vzpomínky a současnost, vše mu splývalo před očima.

 

A bylo ráno.

 

Draco se malátně zvedl, aby konečně – podle svých slov – uvařil tu kávu. Nevracel se dlouho a Harryho jeho spokojená ospalost opouštěla tryskem. Když Draco konečně vešel, osprchovaný, s mokrými vlasy, odzbrojujícím úsměvem a tácem s připravenou snídaní, byl už Harry rozzlobený. Naštěstí ne nadlouho.

 

Tulili se k sobě a snídali. Harry poklidně upíjel kávu. Připadalo mu bláznivé, že pro něj Draco okamžitě a s takovou obětavostí, která Malfoyům nebývá vlastní, připravil výtečnou snídani, že k němu vrhá zářivé úsměvy a starostlivě kontroluje, jestli něco nepokazil. Takového Draca neznal. Rozhodl se proto ocenit blonďáčkovu snahu.

„To je báječné,“ řekl a Draco se rozzářil jako sluníčko.

Merci,“ zašeptal v odpověď. Harry zaregistroval lehký ruměnec na jeho tvářích a promnul mezi prsty jeho navlhlé vlasy. „Mohl jsi na mě počkat, lásko. Rád bych se osprchoval s tebou.“

Draco sklopil oči a přivinul se k němu, šálek horké tekutiny pevně svíral v rukou.

„Čekal jsem na tchebe pět lchet, mon cher.“

Harry pocítil další záchvat zlosti, ale donutil se ke klidu. Konečně – Draco nemůže za to, že je poslední dobou prchlivější než dřív. Původně to přičítal odloučení a samozřejmě – nedostatku kvalitního sexu, ale možná v tom bylo  něco jiného. Každopádně je jasné, že se to nespraví přes noc.

„Budeš mít zase někdy normální přízvuk?“ zeptal se Draca s úsměvem.

Ten jen pokrčil rameny. „To nevím. Co je prro tchebe norrrmální? Vchždycky to byl tak trrrochu prroblém.“

A Harry se musel usmát, když si vzpomněl, jak protáhle Draco vždy mluvil, už ve škole.

„Snad ses tu nenaučil vtipkovat?“ Něžně políbil bledý spánek, Draco se usmál a zavrtěl hlavou.

„Jen tě tak trrrochu zkouším. Urrčitě to brrzo přejde,“ dodal provinile.

„To doufám!“ zasmál se Harry. „Těšil jsem se na svého známého, aristokratického, nafoukaného a nesnesitelného Malfoye a místo toho tu najdu roztomilé a rozněžnělé koťátko.“

„Vadí ti to moc?“ zamračil se Draco.

„Ne, ne,“ uklidňoval ho Harry honem. „To víš, že ne, ty moje malé, sladké koťátko.“

Draco se zamračil ještě víc. „Nemusíš si ze mě dělat legrrraci kvůli pitomému přízvchuku!“

„Už nebudu,“ slíbil Harry s vážnou tváří. „Když ty jsi prostě tak hrozitánsky roztomilý… jak trochu šišláš…“

„Nešišlám!“ vyletěl Draco. „A snažím se, abys věděl!“

„Já si všímám,“ ocenil Harry jeho snahu polibkem. „Tak se přestaň vztekat a dej si se mnou tu báječnou snídani, lásko!“

Draco se na usmířenou usmál a odevzdaně polkl sousto, které mu Harry nabídl.

 

„Teď není čas na výčitky,“ pomyslel si Harry, zatímco něžně houpal Draca v náručí. Celý den byl báječný. Osprchoval se jen proto, aby pak zase zalezl s Dracem do postele. To bylo přesně to, co potřeboval. Mazlili se a milovali a zase mazlili a líbali a dlouho si povídali, zatímco znovu prohledávali svá těla. Před chvilkou se znovu setmělo a Draco začal být trochu nervózní z času, který tak neuváženě promrhal. Harryho to trochu urazilo. On se sem táhne takovou dálku a Draco by snad měl na práci něco lepšího? Málem se pohádali, ale naštěstí skutečně jen málem. Harry své výčitky spolkl a Draco se uklidnil. Měli před sebou dlouhý horký večer, horký navzdory mrazu, který venku panoval.

 

Harry byl docela šťastný. A na nic jiného myslet nechtěl. Nechtěl, aby existoval čas, který tak nemilosrdně ubíhal, nechtěl vzpomínat na domov, který bez Draca nebyl domovem, ani na nic, co by mohlo narušit jeho idylku. Ani na Hermionu, ani na bystrozory, ani na ten nenáviděný příkaz ministerstva, kvůli kterému Draca před pěti lety opět ztratil.

 

Teď mělo existovat jen tady a teď a nic jiného.

 

Draco ho stáhnul k sobě a políbil ho. A pak znovu, dlouze, opravdu dlouze.

„Miluju tě Harry,“ šeptal trochu nejistě, ale Harrymu to stačilo. Jeho blonďáček byl tak roztomilý! Tak sladký. Tak jeho. Jen a jen jeho. Konečně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář