1 Takhle nějak to bylo
Takhle nějak to bylo,
jak se Harry pamatoval. Ještě se mu trochu točila hlava z přívalu voňavého vzduchu. Drobné jiskřivé vločky se snášely k zemi, i vzduch jako by se třpytil. Harry se párkrát nadechl a pevně sevřel prsty dopis, který si po celou cestu tiskl k srdci. Adresa na něm byla napsána zcela jasně, známým úhledným písmem. Harry tu nikdy v životě nebyl, sladký jazyk mu připadal neznámý a podivný, stejně jako ten třpyt kolem. Nakonec sebral odvahu.
„Zabil jsi Voldemorta, Harry!“ nadával si v duchu. „Bude to už deset let! Tak nebuď srab! Tohle zvládneš…“ Rozpačitě si odkašlal a zkusil oslovit mile vypadající stařenku v jasně červeném baretu a tmavém kožíšku.
„Promiňte, paní…?“
„Copak, chlapče,“ zasmála se. „Snad ses tu neztratil? Nejsi odsud, viď?“ Hlas měla už trochu třaslavý, ale oči byly jasné.
„Víte, já… hledám jednoho…“ zatímco se jí pokoušel lámanou francouzštinou vysvětlit svůj problém, poslouchala ho s hlavičkou nakloněnou ke straně, jako drobounký ptáček.
„Tak ty hledáš svého přítele,“ pokývala nakonec hlavou a Harry si oddechl. „A kdepak ten mládenec bydlí?“
Ukázal jí adresu, ale když mu ta dáma začala obšírně vysvětlovat cestu, znovu se ztratil. Nakonec se usmála, vytáhla z velké kožené kabely elegantní pero a zápisník, nakreslila plánek i se jmény ulic a podala ho překvapenému Harrymu.
Smála se jeho rozpačitým díkům a jen nad tím mávla rukou. Poslal jí vzdušný polibek a ona mu zamávala. Ale jen co zašel za roh, srdce mu sevřela úzkost.
Paříž byla uvolněná, roztančená a vánoční. Všude visely barevná světýlka, kolem vonělo jehličí a na dveřích se tmavě leskly zdobené věnce. Z domů bylo slyšet koledy, zpěv, v jedné z bočních uliček narazil na chumel koulujících se dětí. Chvěl se stále víc. Co když se příliš změnil? Dopis byl vřelý, jako všechny. Chodily celých pět let, každý týden, někdy i častěji.
A pak přišlo jen několik řádek, vánoční přání.
Drahý Harry,
Přeji Ti veselé Vánoce a šťastný nový rok. Ať se Ti vše vydaří.
Miluji Tě.
A nic víc. Tehdy se rozhodl, že má dost čekání. Byl zvyklý na dopisy čítající mnoho stran popsaných elegantním rukopisem, zvyklý, že dostává podrobné zprávy o všem. O jeho práci.
Bylo to složité, ale konečně jsem to dokázal. Ani nevíš, jak jsem šťastný. Jen je škoda, že tu nemůžeš být. Má nová kolekce by se Ti líbila, Lásko.
Na známosti.
Dnes jsem byl v tom baru, jak jsem Ti psal posledně. Byl tam tmavovlasý kluk, který Ti byl tolik podobný… vím, že je to hloupost, ale na vteřinu jsem si myslel, že jsi to opravdu Ty… už tam ale nepůjdu… nikdo tě nemůže nahradit, Harry…
Na problémy.
Ta příšerná společnost mi odřekla smlouvu. Kde teď mám nafotit své nové modely? Nevím, co si mám počít. Nejraději, bych se někam zahrabal, přitulit se tak k Tobě, miláčku…
Na otázky.
Jak se Ti daří, mazlíčku? Už tak dlouho ses mi neozval. Bojím se, že se Ti něco stalo? Jak se má Hermiona, kdy bude ta svatba? Ne, nic neříkej. Já vím, že si Deana nevezme. Jen… je mi trochu smutno. Napiš mi. Prosím.
Byl zvyklý na všechno, ale ne na tak krátká strohá slova. Adresa odesílatele byla stále stejná. A Harry si vzal dovolenou. Když se mu Hermiona snažila domluvit, okřikl ji.
„Mám snad volno, jsou Vánoce, tak si snad jednou v životě můžu udělat to, co sám chci!“ „Měl jsem to udělat už dávno,“ šeptal si pak spíš pro sebe, když večer obvolával letiště, házel si věci do batohu a kontroloval v zrcadle svůj vzhled. Možná měl pár mimických vrásek navíc, možná dva tři šedé vlasy od velkých starostí, ale jinak to byl přece stále on. Jen už mu bylo o pět let víc. „Sedmadvacet. To není tolik,“ ujišťoval sám sebe. Snad nebylo, ale odloučení ničí pouta. Proto se teď třásl, zatímco stál před velkými tmavými dveřmi starého kamenného domu. Prohlížel si zvonky a zkoumal jména. Bylo tam, stejně elegantní jako on. Váhal. Má ho stisknout? Nebo ne?
„Vždyť jsem za ním přijel…“ vyčinil si v duchu. „Měl by to být ten nejkrásnější dárek, tak jak psal vloni. Ale, co když už mě nechce vidět? Třeba má jiného… A proč by měl mít jiného? Ještě před týdnem jsi neměl pochybnosti,“ hádal se teď sám se sebou a mrznul. Vzduch byl jiskřivý a ledový, štípal do tváří a prostupoval až do morku kostí. Francie byla tak jiná. Harry měl pocit, že i vzduch je jiný. Zavřel oči, párkrát se nadechl studeného vzduchu a zazvonil.
Dveře zabzučely, Harry zatlačil a najednou byl uvnitř. Ovinul ho mírně zatuchlý vzduch, takový jako je ve všech starých domech, takový, který znal Grimmauldova náměstí, ten, kvůli kterému, stejně jako hořkým vzpomínkám, opustil své dědictví po Siriovi. Ale tady měl v sobě něco jiného, žádný zlověstný nádech, který Harry předpokládal, spíš naopak. Voněly tu odněkud františky, slyšel, jak kdosi za dveřmi hraje na kytaru a najednou mu strašně záviděl. Nohy měl jako z olova, zatímco se pomaličku vlekl do třetího patra. Noha za nohou, zvednout a další schod. Hlava se mu točila, brnkání na kytaru se ztrácelo pod ním. Nevěděl, cítil až bolestivě, smysly rozostřeny. Někdo vaří večeři. Hrají si tu děti. Docela obyčejný dům. Tak obvyklý jako tisíc jiných. Ale bydlí tu On. Nemůže to být mýlka. Neobvyklé jméno pro neobvyklého člověka.
Také na Jeho dveřích visel vánoční věnec ozdobený červenými stuhami a zlatými andílky. Harry cítil, jak mu srdce skáče v hrudi. Vztáhl ruku, nechal ji padnout zpět podél těla, náhle si uvědomil, že ho na prokřehlých prstech studí mokré pramínky a že mu srdce zamrzá. Vrhl se k masivním dveřím a tloukl do nich, zvonil a křičel.
A dveře se otevřely.
Dej mi ruku svou,
studenou od okenních skel,
všichni Tě mezi sebe zvou
a já jsem tu proto, abys šel.
Karel Plíhal – Pohádka