kapitola 7
Oh whoa…
My body’s saying let’s go.
Oh whoa…
But my heart is saying no.
( Christina Aguilera – Genie In a Bottle )
„Tohle je tak… neskutečné,“ vydechla Pansy obdivně a rozhlédla se po Velké síni.
„Draco, je to úžasné!“
Mlčky pokrčil rameny a posadil se na své místo. Opravdu se do přípravy slavnosti v předvečer Všech svatých dost položil.
Crabbe po jeho pravici uznale pokýval hlavou. „No jo, Draco. Je to fakt dobrý. Až z toho jde na člověka takovej, no víš, smutek.“
Blonďák přikývl a dovolil Pansy, aby mu nalila dýňový džus.
Připadal si vyčerpaný, ale i přesto se cítil lépe než před pár dny. Přípravy mu spolu s učením a výukou zabraly všechen čas, takže přišel o svá obvyklá malá trápení.
Těžké mraky nad Velkou síní dnes byly spíš černé než šedé, z nebe se snášely drobné zlaté a rudé listy a všechny svíce v místnosti hořely bledě modrým plamenem. Kolem panovalo přízračné přítmí. Krvavý baron proplul majestátně kolem a přitom věnoval Dracovi letmý pokyn hlavou. Brumbál mezitím zahájil hostinu a mihotavé plamínky svící nenápadně zesílily.
„Páni, Hermiono, ty jsi fakt dobrá,“ poznamenal Ron. „Tohle jí muselo dát děsnou práci, co Harry?“
Dívka se na své přátele usmála a potřásla hlavou. „Tohle není moje práce. Starala jsem se o hostinu a výzdobu si vzal na starost Malfoy.“
Ron rozpačitě zrudnul a zamumlal: „To musí být děs s ním pracovat.“
„Ne,vážně,“ zmrazila ho Hermiona, „je absolutně spolehlivý. Dost nafoukaný, jako vždycky, to je pravda, ale snaží se. Opravdu, Rone.“
Harry pohlédl na křehkou postavu v temně zeleném svetru, protkaném stříbrnými vlákny. Jeho vlasy měly díky zvláštní barvě hořících svící ještě ledovější odstín a on sám vypadal skoro jako by patřil spíš někam do pohádky o Zimním království.
Harry si povzdechl. Malfoy se mu vyhýbal. Nechtěl s ním mluvit, nechtěl s ním bojovat. On sám na něj ale myslet nepřestal. Stále se v duchu vracel k jejich poslednímu střetu. Nechtěl na to myslet, ne tolik… jenže to nešlo zastavit. To přece nebyl Malfoyův styl.
A pak taky… vypadal vážně tak křehce, téměř průsvitně…
Změnil se.
Je jiný… jeho oči…
Harry si vybavil tu chvíli, kdy s Malfoyem konečně stáli přímo proti sobě a hleděli si navzájem do tváře.
Jeho oči byly jiné.
Vzduchem prolétlo několik osamělých netopýrů a Harry si všiml jinovatky na okrajích spadaných listů.
Tohle všechno připravil on. Působilo to tak podivně jako nějaký přízračný sen. Jiné než všechny hostiny, které se v Bradavicích kvůli Všem svatým konaly.
„Musím zjistit proč,“ pomyslel si Harry, lehce rozladěný. „Nemůže se mi přece vyhýbat věčně!“
Tlumeně, jako skrz těžký závoj, k němu doléhaly hlasy jeho přátel. Hermiona právě něco vysvětlovala Nevillovi. Ginny se zvonivě smála nějakému vtipu. Ron se něčím cpal a vypadal spokojeně. Harry se usmál. Jeho nejlepší přítel měl bezedný žaludek.
Všechno bylo v pořádku.
Draco bloudil setmělými chodbami. Teď bude mít znovu spoustu možností, kdy být sám. Možná až příliš.
Už během hostiny cítil, že se vrací do svého obvyklého poklidného smutku. Teď věděl, že je unavenější než dřív. Tma byla milosrdná. Všichni studenti už byli zpátky na svých kolejích. Hrad byl tichý, trochu ospalý. Zdi mlčely.
Pak ucítil, že už není sám a vzhlédl.
Přímo proti němu stál Potter a zíral na něj. Zase.
Draco se pod tím upřeným pohledem lehce otřásl. Bylo už dost pozdě a všude kolem stále leželo ticho. Byli sami. Potter se opřel o chladnou kamennou zeď a mlčel. Draco se zamračil. Co sakra pohledává náš zbožňovaný Spasitel v téhle části hradu? Nemá tu být! Vypadalo to… skoro jako kdyby nebyla náhoda, že se tu potkali.
Vzápětí se za tu myšlenku v duchu odsoudil. Opravdu začíná být paranoidní. A úplně zbytečně! Ovšem, že je to náhoda. Potloukat se v noci po hradu je přece jednou z Potterových nejoblíbenějších činností. Pocítil nevítanou skleslost. Opět byl vyrušen ze svého soukromí. Kéž by Potter odešel. Jenže nepůjde. Nejspíš tu bude stát a zírat a chovat se stejně nepochopitelně jako v poslední době vlastně bez ustání.
Draco se trochu prudce nadechl, rozhodnutý vrátit se do svých komnat. Dnes už mu to stačilo. Potřeboval se vyspat a připravit se na další dny. Už tak toho bylo kolem něj až příliš.
Potter stál stále u stěny a mlčel, až do chvíle, kdy blonďák prošel kolem něj.
„Malfoyi. Stůj.“
Draco v tónu těch slov neomylně poznal příkaz.
Tohle bylo jiné, než když byli kolem ostatní. Tady nebyl nikdo.
A Potter… je nebezpečný.
Draco, téměř podvědomě, se zarazil.
„Chci vědět, co se s tebou děje.“
Blonďák lehce zaťal ruku v pěst a bojoval sám se sebou. Cítil vztek a trochu strach, což ho popuzovalo víc, než dokázal snést. Zatraceně! Nemůže se přece bát Pottera!
Nenávidět ho, to ano. Vyhýbat se mu. Opovrhovat jím. Nebo závidět mu… dejme tomu, ano! Ale bát se? Ne!
Malfoyové se nebojí.
A už vůbec ne svých nepřátel.
Otočil se a pohlédl na vysokou postavu u zdi. Kdy se vlastně stalo, že Potter tak vyrostl? Už od prvního ročníku byli podobně vysocí. A najednou…
Jistě, Potter nikdy nebyl tak vytáhlý jako ti Weasleyovic spratci, ale přesto… Draco si najednou připadal malý… Drobný, až příliš drobný. A nebylo to příjemné.
Napřímil se a probodl Pottera nacvičených ledovým pohledem.
„Nic,“ odsekl. „A myslím, že už jsem ti říkal, že si nepřeji, abys mě neustále otravoval.“
Obrátil se zpět k odchodu.
Náhle, ani nevěděl jak, se ocitl přitisknutý k protější zdi.
„Tak to ne, Malfoyi!“ zavrčel Harry podrážděně. Draca ovanula lehká heřmánková vůně, vycházející z tmavých vlasů.
„Mám dost toho, jak pořád mizíš! Chci, abys mi to vysvětlil. Teď hned!“
Ve velkých šedých očích na setinu vteřiny zahlédl překvapení a hrůzu, pak je ale nahradila známá stříbrná prázdnota.
„Nechápu, o čem mluvíš, Pottere,“ zašeptal Malfoy. Ten prudký, nečekaný pohyb mu vyrazil dech. Potterovo sevření bylo překvapivě silné, bolelo. Vzepřel se. Marně.
„Dobře víš, na co narážím, Malfoyi! Ptal jsem se tě na to už několikrát! Ale tentokrát nikam neutečeš. Chci vědět, co se děje. Hned!“
„Já s tebou nechci o ničem mluvit, Pottere,“ zazmítal sebou Draco. Na okamžik pocítil obavy z toho, že ho jeho tělo zradí, ale slzy naplněné bezmocí, hořkostí a ponížením nakonec dokázal potlačit.
„Proč ne?“
„Proč to nechápeš?“ odpověděl Draco na Harryho otázku další otázkou.
Harry lehce povolil svůj stisk, ale stále ještě ho přidržoval u stěny.
„Možná tě chci pochopit,“ vyslovil Harry pomalu.
„Nepotřebuju, abys mě chápal!“
Harry maličko odstoupil, ruce stále na Dracových pažích.
Malfoy se chvěl. Tváře měl bledé a oči nečitelné. Prudce ze sebe setřásl Harryho ruce a rozběhl se pryč.
„Malfoyi!“ zkusil to Harry.
Zbytečně.