Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 5

28. 10. 2007

Oh whoa…

My body’s saying let’s go.

Oh whoa…

But my heart is saying no.

                 ( Christina Aguilera – Genie In a Bottle )

 

 

Stmívalo se každým dnem dříve. Draco stál venku a bez hlesu sledoval tmavnoucí ocelové nebe. Nikde ani záblesk světla. Stromy kolem jezera poztrácely poslední zlaté listy a ze stříbrné hladiny stoupala oblaka páry. Stébla trávy se smutně skláněla před větrem, slabá a zežloutlá.

Draco si bezděčně dlaněmi třel promrzlé paže. Nejspíš už by měl vytáhnout zimní plášť.

To by ale znamenalo připustit, že už přišla zima. Blonďák vzpurně pohodil hlavou. Jeho dech se srážel v nevýrazný proužek, který se jako bílá stuha vinul vzhůru.

 

Dnes ráno přišel dopis od matky. Psala, že se jí daří dobře a že možná dostanou povolení poslat Luciusovi na Vánoce zprávu.

Draca sevřel podivný pocit a jeho prochladlé štíhlé dlaně stiskly jeho předloktí o něco pevněji.

Bolelo to.

Pořád.

Sžíralo ho to zevnitř jako kyselina.

Potter. Ten za to mohl. Draco tiše zaúpěl.

Kéž by mohl… Kéž by měl sílu bojovat. Proč už to nejde? Proč se jen cítí tak vyčerpaný?

Není to spravedlivé. Je tak slabý. Slabý a mdlý. A unavený. Tak příšerně unavený.

Kolem něj se prohnal závan větru a zastudil ho na tvářích. Své ruce už vlastně ani necítil a celé jeho tělo se chvělo zimou. Přesto… nebyl schopen se pohnout. Nemohl. Byl tak unavený…

Měl by se na Vánoce vypravit domů? Možná ano… Měl by být s matkou… Nevěděl. Nedokázal se rozhodnout. Jak moc za to nenáviděl sám sebe.

Do jeho otupělé mysli se prodíraly zdálky nějaké hlasy. Až po chvíli si uvědomil, že volají jeho jméno. Ani tak se ale nedokázal pohnout. Každý pohyb bolel. Bylo to tak nesmírně namáhavé. Příliš namáhavé… Chce být sám. Ještě chvíli… Sám…

 

Pak ucítil něčí drobnou dlaň na svém rameni. Podle hlasu poznal Pansy, ale nepohlédl na ni. Odváděla ho zpět do hradu.

„Draco, jsi úplně promrzlý. Jak dlouho jsi tam byl?“ uvědomil si, že konečně dokáže vnímat, co mu říká.

Donutil své rty, aby se pohnuly. „Já nevím,“ zašeptal. „Chvíli?“

„Večeře už dávno skončila,“ pronesla dívka s jemnou výčitkou v hlase.

„Měl by sis dát čaj. Horký čaj nebo polévku a teplou koupel. Jsi jako rampouch.“

„Už je mi dobře, nemusíš si dělat starosti.“

Podívala se na něj. „Jsi si jistý?“

Přikývl. „Nějak jsem tam venku musel zapomenout na čas. Dám si ten čaj. Běž klidně spát.“

Usmála se a zamířila směrem k zmijozelské koleji. Draco se opřel o zeď a zhluboka se nadechl. Cítil se tak… divně. Jako by ho někdo popadl, zmačkal a nacpal někam mezi spoustu dalších ohavných věcí.

Všechny ty věci mu v obludných barvách a rozměrech tančili před očima, přibližovaly se a vzdalovaly, stále dokola… Zavřel oči a pevně stisknul víčka. Občas se mu to stávalo a on nechápal proč. Nicméně to nenáviděl. Byl to hrozný pocit a navíc se mu z toho vždycky chtělo zvracet. Několikrát zamrkal a hlavu sevřel v dlaních.

„Tak klid,“ přikázal si v duchu.

„To stačí, Draco. Vzchop se.“

Nepomohlo to. V uších mu začínalo nebezpečně hučet a před očima měl najednou úplně temno. Cítil, jak mu po těle vyrazil ledový pot a pomalu se sesunul podél stěny na podlahu.

Ne, teď ne. Nemůžu přece omdlít, jen tak, přímo na chodbě…

 

Ucítil něco na svých rtech. Bylo to odporně hořké.

A pak hlas. „Pane Malfoyi?“

Pocítil úlevu. „Profesore…“ zašeptal a rozkašlal se.

„Víte přece, že máte extrémně nízký tlak, pane Malfoyi,“ odpověděl Snape odměřeně a pomohl mu vstát.

„Ano,“ Draco sklonil hlavu. „Chtěl jsem jít do kuchyně. Pro čaj,“ dodal na vysvětlenou.

Snape přikývl.

„Dobrou noc, pane Malfoyi,“ pronesl neurčitě.

„Dobrou noc, pane,“ odpověděl Draco tiše.

 

Skřítci ho přivítali s náležitou uctivostí, až na Dobbyho, který se jako obvykle v rozpacích vzdálil. Draco se cítil příliš slabý, než aby se vztekal. Požádal o horký čaj s třemi kostkami cukru. „To by mě mělo probrat,“ pomyslel si.

„Pansy měla pravdu, když říkala, že málo jím. Musím na to víc myslet.“

Otřásl se, když ho napadlo, jaká příšerná ostuda by to byla, kdyby ho našel někdo jiný než profesor Snape. Severus Snape znal ovšem Dracovu rodinu velmi dlouho a věděl, že je to v jejich případě dědičná záležitost. Jeho otec s tím měl také problémy, třebaže to vždy dokázal perfektně kontrolovat a jeho dědeček podle vyprávění také.

A matka… podle jeho chůvy měla tak nízký tlak, když se narodil, že se lékouzelníci, co je ošetřovali divili, že je ještě naživu.

Draco trochu usrkl sladkého nápoje. Určitě už bylo dost pozdě.

Pomalu dopil první šálek a na požádání dostal ještě jeden.

Stále se cítil slabý.

Náhle se vchod otevřel a někdo prudce vpadl dovnitř. Draco sebou trhnul a přes tvář mu prolétl výraz rozčarování dřív, než to stačil zarazit.

Potter a Weasley. Ovšem. Jak typické.

Zrzek ještě popadal dech v záchvatu smíchu, ale Potter už ho zaregistroval a vyzývavě se napřímil, jako pokaždé, když se setkali.

Draco v duchu dnešní den proklel. Zatraceně. Proč teď? Nemá sílu se hádat. Nemá chuť se hádat a nechce Pottera vidět. Proč musí být prostě všude, kam Draco zamíří?

Také Weasley si ho už všiml.

Draco se otřásl. Je primus. Je po večerce. Porušili školní řád. Zase. Strhnout body, udělit trest.

Je tak unavený…

Otočil se na zpět ke svému šálku. Cítil, že Potter na něj dál zírá.

„Zblázním se,“ pomyslel si Draco. „Jestli to brzo neskončí, tak to nevydržím. Prostě se zblázním.“

„Dobby?“ Potter to pronesl jen tak někam do vzduchu.

Skřítek se objevil okamžitě, „Ano pane?“

„Přišli jsme si pro něco dobrého.“

Draco se ani nemusel otočit, aby věděl, že se Potter usmívá.

„Ano pane, hned to bude připravené,“ odpověděl skřítek a všichni se dali do práce.

„Teda brácho…“ slyšel za sebou Weasleyho, který byl zřejmě na rozpacích z vzniklé situace.

Potter neodpověděl.

Draco zatočil svým šálkem v prstech. Tak ať už se napakují vším tím jídlem a vypadnou!

Zdálo se, že už se dočká. Skřítci pracovali rychle.

„Harry, můžem jít?“ slyšel Weasleyho.

„Jasně Rone, počkej minutku.“

Draco uslyšel otvíráni vchodu.

„Malfoyi?“ Potterův hlas. Tázavý.

Draco neodpověděl.

Pak se ozvaly kroky. Najednou byl Potter těsně za ním. „Malfoyi…“

Draco pocítil nával zoufalství a prudce se vymrštil vzhůru.

„Tak co je?“ zasyčel. „Co zase chceš?“

Jednou rukou se musel opírat o desku stolu, stále mu bylo zle a nemohl udržet rovnováhu.

Potter se na něho díval. Pak pomalu řekl: „Je po večerce…“

Draco cítil, jak se do svého zoufalství propadá stále hlouběji a zakolísal.

„A co? Potřebuješ snad školní trest k tomu, aby ses uspokojil?“ vyštěkl podrážděně.

„Vypadni odsud Pottere.“

„Malfoyi… Já s tebou fakt potřebuju mluvit.Tohle všechno…“

„Nechci s tebou mluvit,“ odsekl Draco.

„Nechci s tebou mluvit a nechci tě vidět, Pottere, rozumíš?“

„Malfoyi…“

„Mám tě dost…“ Draco nevědomky zvyšoval hlas.

„Pořád se tu motáš. Lezeš mi na nervy. Celých sedm let. Tak už konečně někam zalez a hleď si svého! Nesnesu tě! Prostě tě nesnesu, tak na mě přestaň v jednom kuse zírat a mluvit na mě! Nenávidím ten tvůj odporně dokonalej hlas! Nenávidím celou tu tvoji trapnou dokonalost! Vypadni! Zmiz!“

Potter na něj dál zíral a ani se nepohnul.

Draco třísknul se svým šálkem o zem a rychle vyběhl ven.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář