kapitola 4
Oh whoa…
My body’s saying let’s go.
Oh whoa…
But my heart is saying no.
( Christina Aguilera – Genie In a Bottle )
Ten den se na zemi objevila první jinovatka. Draco se zamračil a upřel svůj pohled zpět na profesora Kratiknota. Vadilo mu to. Jinovatka znamená blížící se zimu. A ještě hůř. Vánoce.
Zachvěl se a znovu se pokusil soustředit na výklad. Nenáviděl Vánoce. Všichni jsou šťastní kvůli tomu, že je to povinnost. Usmívají se na sebe jako pitomci a vedou řeči o odpouštění a míru. Draco si povzdechl a opřel si tvář o hřbet pravé ruky, zatímco levou si znuděně sem tam něco poznamenával.
Grangerová si o kousek dál pilně zapisovala skoro každé profesorovo slovo a Draca napadlo, že se za těch sedm let vůbec nezměnila. V duchu se vrátil k jejich rozhovoru, od kterého uplynul právě týden.
Opravdu je na něm tolik vidět, že nemá chuť k jídlu? Neměl pocit, že by se změnil. Ale když o tom mluvila dokonce i ona… Draco si znovu povzdechl. Vyvolávalo to v něm zvláštní pocit zranitelnosti a ubohosti.
Kéž už by ta příšerná hodina skončila. Trvá to už celou věčnost.
Weasley vypadal, že každou chvíli usne a začne chrápat. „Kéž by,“ pomyslel si Draco. „Alespoň nějaké zpestření by to bylo.“
Potter zíral kamsi do prázdna a Draco se při pohledu na něj znovu zachvěl. Tenhle rok má poslední šanci na získání školního poháru. Brkem si zlehka poznamenal název svitků, které by si měl prostudovat a zamračil se ještě víc. Od toho hloupého incidentu v prvním ročníku je už smůla neopustila. Nebylo to vlastně až tak důležité. Přesto… Jestli opět vyhraje Nebelvír, samozřejmě to bude oslavovat celá škola.
Zvon ohlásil konec hodiny a Draco vstal. Po obědě měly následovat lektvary, na které se docela těšil. Alespoň jedna věc, ve které je Potter nemožný.
Harry Potter, Ten, který přežil, Zlatý chlapec a momentálně také Velice-rozmrzelý-už-ne-tak-úplně-chlapec, zamračeně pozoroval plameny v krbu. Nebelvírská společenská místnost už byla téměř prázdná. Blížila se dvanáctá. Hermiona, sedící za malým stolkem kousek od něj, pilně dopisovala nějaký úkol za pomoci hromady těžkých učebnic.
Harry se zamračil na plameny před sebou ještě o něco víc. Něco se změnilo.
Snad něco v něm? Nebo to bylo něco úplně jiného?
Nevěděl. Co ale věděl jistě, ho příliš netěšilo. Nepřipadal si ani trochu jako Hodný-Zlatý-Chlapec. Naopak.
Připadal si opravdu nízký. Hodně nízký a hodně zvrácený. Pomyslel si, že jestli tohle všechno patří k dospívání, bylo by lepší to zakázat.
Minulý rok ho Ginny naučila spoustu věcí. Ztratil ostych a přestal se bát sám sebe. Pak se s ní ale rozešel.
Harry se zamračil na plameny, jako by to snad mohla být jejich vina. Jenže nebyla. Šlo o něco jiného. Zachvěl se. Myslel jsem, že ji miluju. Možná jsem ji vážně miloval. Na začátku…
Cítil to tak. A znovu na něj dopadl pocit jeho vlastní viny, jako už tolikrát před tím.
Je možné jen tak přestat někoho mít rád?
Vlastně ji nepřestal mít rád, jen už ho nepřitahovala. Nabažil se její přítomnosti podivně rychle. Pak si uvědomil, že už ji zase vnímá jen jako mladší sestru svého nejlepšího kamaráda. Nějakou dobu vydržel být s ní, ale bylo to těžké. Harry uměl lhát – což ovšem také nepovažoval za příliš dobrou vlastnost, nicméně to byla užitečná vlastnost – ale s Ginny to bylo jiné. Rozešli se v dobrém a Harry si vždy dával dobrý pozor, aby ji náhodou něčím nezranil. Přesto neměl jistotu, jestli to ve skutečnosti přijala tak dobře, jak se zdálo.
Tohle ovšem nebylo tak zlé. Horší, daleko horší, bylo to, že se nedokázal příliš dlouho trápit. Nějakou dobu o tom přemýšlel. Stejně jako tenkrát s Cho – i když to bylo zase trochu jiné. Ale v obou případech jeho myšlenky na lásku a city brzo nahradily daleko důležitější starosti. Ale byly ve skutečnosti důležitější?
Ať dělal, co chtěl, nebyl si tím nijak zvlášť jistý. Možná jsem opravdu hrozný sobec.
Celkem brzo po té, co se s Ginny rozešel, si našel jinou.
Nebylo to nic vážného a on se cítil volný a bylo mu dobře. Na rozchodu se dohodli po jednom měsíci. Tehdy – na jedné oslavě – si poprvé připustil, že se mu nelíbí jen dívky, ale i chlapci. Bylo to trochu divné zjištění, nicméně – když se na to opatrně vyptal Hermiony a ta ho ujistila, že na tom není nic zvláštního – se rozhodl trochu experimentovat.
To co zjistil, ho překvapilo ještě víc. Bylo to dobré, opravdu dobré a navíc tu většinou chyběly starosti s city. Mezi ním a ostatními nešlo o nic závazného. Byla to jen zábava. A bylo daleko jednodušší si tyhle věci vyjasnit.
Nejzajímavější byly pravděpodobně prázdniny mezi mudly. Za ty dva měsíce se choval… nepřípustně. Zpětně to musel uznat, rozhodně to nebylo správné. Ale jinak… mělo to něco do sebe, to ano. Mezi mudly ho lidé posuzovali jinak. Byla tu ta možnost trochu se odvázat, protože ho nikdo neznal. Tak toho využil.
Ale teď byl zpátky mezi čaroději. A připadal si… podivně. Měl pocit, že je na něm určitě poznat, čemu se věnoval skoro celé prázdniny (namísto rozumných a přístojných věcí).
A taky tu bylo to něco. Něco v něm. Rozčilovalo ho, že se k němu všichni chovali tak… stejně. Jako by byl dítě. Jenže on už nebyl dítě. A rozhodně nebyl hodný. Vlastně si připadal velice, velice zlý. A to mu vadilo.
Povzdechl si.
Bylo to všechno bláznivé a zmatené.
A pak tu byl Malfoy.
A Malfoy… ten přece existoval proto, aby byl zlý. Harry tak trochu doufal, že uprostřed všedních školních starostí – kam ovšem patřily i pravidelné střety s Malfoyem – se všechno zase urovná. A opravdu se zdálo, že se to urovnává, ale jinak, než si představoval.
Změnil se jenom on?
Tak mu to nepřipadalo. Draco Malfoy… ten byl také jiný. Docela určitě.
Ale proč vlastně?
Co se asi přes prázdniny stalo jemu?
Harry se v duchu vrátil zpět ke svým vlastním zážitkům.
Po Joan Fletcherové tu byl Justin z Mrzimoru a pak ještě jeden úlet s Deanem.
Ale o prázdninách…
Když se seznámil s Michaelem, který byl jen o dva roky starší, zjistil, že může být šťastný i v Kvikálkově.
Michael byl… tak roztomilý. Měl světle hnědé vlasy a karamelové oči, milý úsměv a byl tak pozorný. Harry se poprvé ve svém životě cítil rozmazlovaný.
A byl zamilovaný. Přál si, aby to trvalo navěky. Chodili spolu tři týdny, než to skončilo. To odpoledne rozpálilo slunce ulice Londýna, Michael měl nějakou práci a Harry se šel koupat.
Tam potkal Randyho, zlatovlasého ďábla s andělskou tváří. Bylo to spontánní a rychlé. Harrymu se líbil od chvíle, co se potkali a Randy se seznamováním nijak neváhal.
Ještě to odpoledne se milovali v zadní části převlékáren.
Když opojení opadlo, pochopil Harry, že nejspíš přestřelil. Bylo jasné, že Randy nehledá vztah, jen sex.
Obloha se zatáhla a z nebe padaly velké horké kapky. Ještě ten večer se Harry s Michaelem rozešel a vrátil se domů. Celou noc probrečel – zčásti nad svou hloupostí, zčásti proto, jak zoufale Randyho potřeboval. Věděl, že by s Michaelem nedokázal dál být. Měl ho rád ano, ale… už to nestačilo. Vyčítal si to a několik dní nevylezl ze svého pokoje.
Pak se konečně trochu vzchopil.
Na svou další lásku nemusel dlouho čekat.
Stuarta potkal v jednom obchodě v centru Londýna. Bylo mu dvaatřicet, tmavě hnědé vlasy měl perfektně upravené a jeho oblečení bylo bez chybičky.
Pozval Harryho na večeři a nakonec nezůstalo jen u ní.
Když pak Harry pozdě v noci usínal v jeho náručí, cítil se zase spokojený. Byl sice radši nahoře, ale ani tohle nebylo tak špatné. Jejich vztah vydržel téměř měsíc, do doby, než do Stuartova domu přišel na nezvanou návštěvu rozkošný chlapec asi tak v Harryho věku.
Mluvili spolu jen chvíli, ale stačilo to, aby si Harry sbalil věci a znovu se vrátil do Zobí ulice.
Nedokázal snést skutečnost, kterou se dozvěděl. Nedokázal snést, že nebyl pro Stuarta jediný, ale jen jeden z mnoha. Nejvíc mu ovšem ublížilo, že mu Stue lhal.
Takže byl znovu sám a odhodlaný, že už se do žádného dalšího vztahu pouštět nebude.
Pár dní na to potkal Paulu.
Paula byla hezká střízlivá dívka, která se nedávno přistěhovala jen o pár bloků dál. Trávili spolu dost času, ale nikdy nedošli dál než k pár nevinným polibkům. Byla mladší než on, velmi něžná a – i když se to snažila skrývat – také dost romantická. Vzal ji do kina a na zmrzlinu, houpali se spolu na dětském hřišti na houpačkách, pozorovali západ slunce, drželi se za ruce a povídali si. Harry se rád dotýkal jejích voňavých kaštanových vlasů, které jí v bohatých vlnách spadaly až pod ramena. Rád se díval, jak se směje, vesele a přirozeně, jak mhouří své jasně modré velké oči proti slunci, jak se rozhlíží kolem sebe a štíhlou rukou si přidržuje hedvábný šál, jak si hraje s kočkami paní Figgové…
Chodit s Paulou bylo báječně klidné. Klidné a blahodárné, jako lék na Harryho rozbouřené srdce.
Blížil se ale konec srpna a tak se s ní Harry nakonec rozloučil.
Sbalil si věci a připravil se na cestu. Zůstalo mu pár hodin času a tak večer před odjezdem bloudil podivně osamělou čtvrtí.
Dostal se o pár ulic dál až k otevřeným vratům od garáže, kde právě na své motorce pracoval dlouhovlasý kluk v tmavém oblečení. Harry se zastavil, opřel se o zídku a díval se na něj.
Bylo příjemné ho sledovat. Největší horko už pominulo a šedým domkům dávalo pozdní slunce měděný nádech.
„Nechceš jít dál?“ zavolal na něj ten kluk.
Tak Harry šel. Dlouhovlasý brunet, který se mu představil jako Jeremy, se dál věnoval své motorce a Harry ho dál mlčky sledoval. Slunce pomalu klesalo.
Perfektní tělo, pevné svaly… Jeremy se narovnal, ruce si utřel do velkého kusu hadru a zamyšleně se na Harryho zadíval. Pak se usmál a lehce přejel dlaní po Harryho tváři.
Líbali se a beze slov zápasili o nadvládu. Byl to vyrovnaný boj, který Harry nakonec vybojoval. Přitisknul Jeremyho na stěnu a nechal jeho prsty, aby ho zbavily košile.
Pak už oba jen ztěží potlačovali roztoužené sténání.
Když bylo po všem, políbili se na rozloučenou a beze slova si šli zase každý po svém.
Harry teď v duchu ohodnotil svou poslední zkušenost také jako nejlepší.
Pak se znovu zamračil, tentokrát už jen na doutnající žhavé uhlíky.
Ne, on rozhodně nebyl hodný. Tohle všechno… tak to být nemělo. Měl by chodit s Ginny nebo s někým takovým, měl by být věrný a spokojený, měl by… měl by…
Harry potichu zaklel.
A pak nadpozemsky vzdálený Malfoy, který se vyhýbá každému jejich konfliktu.
Zatraceně.
Opravdu, když vám je sedmnáct, je svět hrozivě složitý.
Komentáře
Přehled komentářů
Začátek byl vážně zajímavý, plyne to tak příjemně přemýšlivě.. Jen doufám, že to nebude končit něčí sebevraždou, to bych byla smutná, Draco je tady hodně sympatický :-)
Jinak tahle kapitola na mě byla moc, jsem monogamní typ a nemám ráda, když se Harry chová jako děvka, ať už mu je kolik chce. Ale tohle je jen o názorech, a když se to ostatním líbí, nemám jim do toho co mluvit :-D
RE:
(Alexis, 27. 1. 2008 22:10)
On ale není zlý... jen ehm... na vrcholu sil... ;)
díky :)
Zly Harry
(Starvation, 23. 12. 2007 18:14)Ten se tak často nevidí,stejne tak jako smutny Draco....zajímavé,hezké a ja letím na další kapitolku!!!Bwhahahahaha
:)))
(Regila, 9. 10. 2007 13:46)
:))) Tak jsem tady... Popravdě jsem nedoufala, že tuhle povídku ještě někdy uvidím, když se tak stalo, spadla jsem ze židle.
Krása... a Harry je... uuuííí, rozkošně zkaženej harry!
:-)
(Coretta, 16. 10. 2012 17:02)