kapitola 2
Oh whoa…
My body’s saying let’s go.
Oh whoa…
But my heart is saying no.
( Christina Aguilera – Genie In a Bottle )
Z lilie v průzračné váze na Dracově stole odpadl další uschlý květ. Draco pomalu zvedl hlavu od tlusté staré knihy, co měl před sebou, pak se protáhl a zkontroloval velké hodiny zabudované ve zdi vedle postele. Do večeře má ještě trochu času. Znovu se pohodlně uvelebil na posteli, z velké bonboniéry vyndal další čokoládový bonbon a pustil se opět do čtení. Miloval čokoládu a rád si ji vychutnával, i když jako dítě dokázal sníst třeba dvě velké tabulky najednou. Čokoláda ho vždycky dokázala uklidnit, dokonce i teď. Naproti tomu, černá magie ho naopak zneklidňovala a to v jeho sedmnácti letech úplně stejně jako v sedmi. Přesto ji nepřestal studovat ani po tom, co otce uvěznili. „Až se vrátí, předvedu mu, co jsem se naučil,“ říkal si. Ale vždycky teď u toho jedl čokoládu. Byla to taková jeho tajná slabost. Vlastně mu přišlo docela zvrácené číst o nejhorších kletbách, které kdy svět poznal a ládovat se u toho čokoládou. Přesto si nějak nedokázal pomoct. Když se probral z toho hrozivého opojení, zjistil, že na večeři mu zbývá už jen patnáct minut. Cestu znal perfektně, ale byla tak dlouhá, že mu zabrala skoro čtyři minuty. Konečně se uvelebil na svém místě mezi Crabbem a Goylem, kteří si dávali druhou porci dezertu. „Dost, že jdeš Draco,“ zahuhlal Vincent. Pansy se na Draca přes stůl usmála. „Kde ses zdržel?“ Chystal se odpovědět, když se náhle usmála ještě víc a přes stůl se k němu naklonila. „Můžu?“ přeptala se. „Máš tu čokoládu,“ a prstem se dotkla koutku jeho rtů. Dřív než bezmyšlenkovitě souhlasil, si stačil uvědomit, že už se zase někdo dívá. Tentokrát však nebylo těžké určit cíl. Přes celou Vekou síň na něm visel očima Potter. Pansy se posadila zpět na místo a Potter uhnul pohledem. Draco si překvapeně přejel prostředníčkem po zmiňovaném koutku. „Ještě?“ zeptal se Pansy. Zavrtěla hlavou.
„Kolikrát vám to mám říkat?“ vztekal se.
„Ale Draco, my jsme o tom přemýšleli,“ začal Gregory rozvážně.
„A myslíme si, že bys neměl být tolik sám,“ dokončil Vincent pomalu.
„Tak vy jste přemýšleli?“ Draco překvapeně pozvedl obočí. „A dokonce si snad i něco myslíte?“
„No…“ Crabbe s Goylem se po sobě váhavě podívali.
„Naposledy,“ zopakoval Draco důrazně, „vám opakuji, že chci být sám.“
„Ale Draco…“
„Prostě mě nechte!“ vyletěl.
Oba couvli. „Tak, jak chceš, Draco,“ pronesl nakonec Gregory pomalu. „Ale kdyby se něco dělo, tak nám to řekneš, jo?“
„Spolehni se,“ v duchu přemítal nad tím, kde vzali odvahu se ptát. Nechtěl slyšet žádné otázky. Bylo příliš těžké vysvětlovat jim, co chce venku před setměním zachytit.
Seděl pod velkým bukem a díval se na tmavnoucí nebe. Chlad byl čím dál citelnější a listů bylo také čím dál méně. Draco miloval říjen. Jak snadné bylo cítit tu podivnou podzimní melancholičnost, smutek a mlhu, drobný déšť, vtíravý a nevlídný. Všude byl podivný klid, jako večer, než se jde spát. Chvilka, než člověk sfoukne svíci. Doutnající knot, rudé uhlíky v krbu a tajné schůzky ve škole, to všechno vonělo v říjnovém vzduchu. Smutné podzimní květiny, neklidní duchové. Mráz ještě nevládne světu, zem z posledních sil šeptá a básně, které se v tu dobu samy ukládají do pergamenů dýchají nostalgií a vzpomínkami na veselejší časy. Dřív Draco neměl podzim vůbec rád. Teď ano. Nic nemohlo být horší než ta dvě léta, která prožil. Velké sídlo Malfoyů, tak tiché, tak prázdné, mrtvé jako živoucí kobka. Pohřbení zaživa uprostřed horka a roztančených paprsků slunce, které bodají do očí. Draco se už nedokázal těšit na léto. Podzim byl mnohem lepší. Večery v barvách otcových oči přicházely dříve. Tma milosrdně ukracovala čas, který musel trávit s ostatními. Všechno bylo tak nějak míň zřejmé. Myšlenky tančily ve vzduchu jako opilé a kolem panovala šeď. Věčné šero a chlad připomínající domov a otce. Míň výčitek. Víc povinností. Všechno pro to, aby se Draco mohl cítit lépe. Temnota kolem připomíná pouta. Větší účast. Draco se trochu chvěl zimou, ale k odchodu se nezvedal. Může snad někdo odejít ze svého vězení? Jeho otec měl také rád podzim.
„Malfoyi?“
Prudce sebou trhnul, vyrušený z nejniternějšího soukromí svých tajných myšlenek. Cítil se podvedený a rozhořčený. A navíc nechápal.
„Ty?“
„Jo,“ Potter se posadil vedle něho a Draco se instinktivně odtáhnul.
„Co chceš?“ Draca nenapadal žádný důvod, který by Potter mohl mít k rozhovoru s ním.
„Zeptat se, co to s tebou je.“ Jak prostá odpověď. Draco se zadíval na jezero před sebou.
„Od té doby co ses vrátil z prázdnin jsi nějak jiný,“ pokračoval Harry. „Hrozně zamlklý. Nenavážel ses do mě už ani nepamatuju. A několikrát… dokonce jsem se snažil tě vyprovokovat a ty nic! Jako na té hodině Obrany. Prostě jsem myslel…“
„Ještě ty začínej s myšlením!“ utrhl se na něj Draco. Hned, jak to řekl, uvědomil si, jak hloupě to muselo vyznít a zastyděl se. Zpět to ale vzít nemohl.
„Vždy přemýšlej o tom, co říkáš.“
„Takhle je to lepší,“ brouknul Potter. „To jsi zase ty.“
Draco vstal. „Nechci s tebou mluvit,“ řekl.
„Poslyš, já to…“
„Nechci s tebou mluvit,“ zopakoval Draco. „A myslím, že jsem to vyjádřil dost jasně.“
„Úplně jasně,“ zamumlal Harry už jen do prázdna.
Draco listoval stránkami sem tam neschopen se soustředit. Svíce prskaly. „Co si ten Potter o sobě myslí?!“ Plameny svíček tančily po zdech a Dracových tvářích. „Jakým právem za mnou chodí a vyptává se mě?“ Stránky knihy tiše šustily. „Zrovna on?!“ Draco sevřel v hrsti prameny svých blonďatých vlasů, převalil se na posteli a zadíval se na černá nebesa nad sebou. Zavřel oči a duchu se pokusil vyjmenovat jména všech hvězd, tvořících souhvězdí Draca. „Nenávidím ho,“ zašeptal jen místo toho. Potterovi se znovu podařilo ho ponížit. Draco zaklapl knihu a sfouknul svíčky. Nechtěl myslet ani sám na sebe. „Pomoc je ponižující. Přijmi ji jen, když jsi prohrál. Jen, když nemáš na výběr.“ Ne. On o soucit ještě nestojí. A ani nebude.
Ráno si připadal silnější než obvykle. Bylo lehčí vstát, upravit se, počkat na Crabbeho s Goylem i vzdorovat pohledům ve Velké síni. Nebyla to otázka volby. On prostě musel, jestli se chtěl ještě kdy podívat do zrcadla. On je Malfoy. A jméno Malfoy ještě pořád něco znamená. I když ostatní si to už nemyslí. Ale co záleží na mínění ostatních? „Všechno.“
Tuhle otázku jednou otci položil. Hloupá otázka. Odpověď přece nemohla znít jinak.
Re: :-)
(Alexis, 27. 1. 2008 22:07)