Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 14

19. 11. 2008

Oh whoa…

 

 

My body’s saying let’s go.

 

 

Oh whoa…

 

 

But my heart is saying no.

 

 

 

 

 

                 ( Christina Aguilera – Genie In a Bottle )

 

 

 

 

 

 

 

 

Draco zasmušile sledoval sněhové vločky. Nejen, že ho Potter opět dokázal překvapit a vyvést z jeho křehké rovnováhy, ale ještě ke všemu muselo zrovna dnes znovu začít sněžit. Draco rozčileně vyfouknul obláček páry. Je přece teprve listopad! Na sníh je ještě spousta času…

A zima, se vším tím nadšením a láskou a horkým punčem, by přece mohla ještě alespoň pár dní počkat. Jenže sněžilo. Lehce, ale vytrvale a na školních pozemcích i na střechách starého hradu ležel lehký třpytivě bílý povlak.

Jenže zima a sníh… to znamenalo i další připomínku blížících se Vánoc. A ty Draco samozřejmě nenáviděl. Nemohl mít v oblibě svátky, které hlásaly lásku a mír a rodinná setkání. Protože teď už nejsou normální rodina. Teď je jen on a jeho matka, den ode dne bledší, den ode dne vzdálenější. Jako by i oni sami bledli, stejně jako třeba staré fotografie. Pevně sevřel víčka a pokusil se vybavit si zpět tu sžíravou nenávist, která ho živila ještě před rokem, ale nezůstalo v něm nic. Jen hluchá prázdnota.

 

 

 

Zároveň s chladnými vločkami sněhu, které se mu chytaly do vlasů, jako by na něj ale padlo ještě něco jiného. Jako by se z té dobře známé, nenáviděné ale bezpečné prázdnoty stala Prázdnota, živel, který ho zaplavil svou beznadějí až do nejvnitřnějšího koutku jeho duše.

Jeho otec se ven už nedostane.  Musel by přijít zázrak, ale Draco v zázraky nikdy nevěřil.

Věřil v sílu a sebekontrolu, věřil ano… ale připadalo mu to dávno, snad v nějakém jiném životě. Teď se snažil udržet si své zásady spíš ze zvyku. Kontrolovat sebe bylo bezpečné, známé a proto bezpečné. A nutné.

Nemá cenu živit se falešnou nadějí.

 

 

Všechno se změnilo.

 

 

Jako by ho dopad na samé dno nečekaně vymrštil vzhůru a vliv mu do žil trochu nové síly, ledově chladné, tiché a kruté – úplně jako ten nevítaný sníh.

Znovu prudce vydechl, aby přesvědčil sám sebe, že jeho tělo nezmizelo mezi bílými poryvy větru. Byl čas vrátit se zase zpátky na zem.

 

 

 

Na chodbách potkal jen pár posledních opozdilců, kteří spěchali směrem k jednotlivým kolejím. I tak už bylo pár minut po večerce, ale Draco neměl náladu strhávat body nebo rozdávat tresty. Stačilo, že mu všichni šli rychle z cesty. Trochu ho mrzela jeho vlastní ochablost. Co bych dal za takovouhle možnost před několika lety? A teď? Je mu to lhostejné… Všechno. Jen když může mít klid…

Rozhodl se ještě se trochu projít ztemnělými chodbami. Nechtělo se mu jít spát, trochu se bál zlých snů, které ho každou noc pronásledovaly a kvůli nimž si už celé měsíce skutečně neodpočinul. Toulal se tmou a myslel na matku. Možná by ji měl poslechnout a zůstat na Vánoce v Bradavicích. Možná by to opravdu bylo pro oba lepší. Nejspíš by oba dokázali v takovém případě předstírat, že je všechno v pořádku. Jenže když zůstane, stejně to k ničemu nebude. Nedokáže se bavit, už ne. Ale asi by bylo dobré, kdyby si to jeho matka myslela.  Jsou věci, které před ní předstíral, ačkoli to bylo těžké. Ale muselo to tak být. Byl si úplně jistý, že to ona ví a že dělá totéž. Jeden před druhým zastírají své myšlenky. Zakrývají, co si skutečně myslí nebo co cítí. Nebo ne? Třeba je jeho matka opravdu tak chladná.

Na okamžik se ztratil ve vzpomínkách na své dětství. Vždy byla chladná, ale přece… Bylo to jiné než s otcem. Otce obdivoval, ale nechápal. Matka byla jiná, byla mu bližší. Měl pocit, že cítí to samé, co vždycky cítil on… Ačkoli to pokaždé zůstalo nevysloveno.

Pochodně se rozžínaly a znovu zhasínaly, když přešel kolem nich. Nevnímal to. Nevnímal ani rychlé kroky, které se blížily z opačného směru. Probral se až když téměř vrazil do druhého, stejně překvapeného chlapce.

Potter.

 

 

 

 

 

Harry byl zmatený a v první chvíli couvnul zpět. Nevěděl, jak se zachovat. Toulal se sám nočním hradem, aby získal zpět svou rozkolísanou kontrolu. Chtěl klid, nechtěl nikoho vidět, hlavně ne Deana, který by mohl mít otázky, na které Harry netoužil odpovědět.

Chtěl se vrátit do ložnice tak pozdě, jak jen to bude možné, aby měl jistotu, že už všichni budou spát. Ale místo toho v ustupující tmě matné plameny loučí odhalily jediného člověka v celých Bradavicích, kterému se Harry toužil dnešní večer vyhnout, aby překonal touhu se mu přiblížit.

Cítil tu vůni, Draco stál příliš blízko, a ta vůně pronikala do Harryho těla a snažila se omámit jeho mysl. I Draco couvnul, ale příliš pozdě. Stačilo těch pár setin vteřiny, kdy byl tak blízko a ani odstup, který si Harry jako první pokusil vytvořit, to nemohl změnit.

Ani nevěděl, co vlastně dělá, příliš rozrušený, příliš překvapený. Tak dlouho se Draco Malfoy vyhýbal tomu, aby spolu někde zůstali o samotě, třeba jen na pár vteřin. A teď tu stáli proti sobě a celý hrad spal.

 

 

 

Harry se zhluboka nadechl a levou ruku stisknul v pěst, až ho to zabolelo. Musel se ujistit, že nespí, že to není jen nějaký zvrácený sen. „Ahoj,“ bylo zvláštní slyšet sám sebe jako z velké dálky. A co se to tu vůbec snaží říct?

„Vím, že je po večerce. A jestli nechceš, abych se zase začal divit, asi bys mi měl strhnout pár bodů nebo vymyslet si pro mě nějakej obzvlášť odpornej trest. Pak by to mohlo být všechno zase v pohodě.“

„Když myslíš,“ pronesl Draco chladným nenuceným tónem a lehce pokrčil rameny.

Harry překonal další nával překvapení. Draco ho neignoroval. Stál tam a díval se na něj tím známým nečitelným pohledem. Vlna horka se rozlila Harryho tělem.

Ten jemný zákmit Dracova těla byl neuvěřitelně půvabný.

„Myslím… asi...“ Ani nevěděl, jak to dokázal říct, jak dokázal říct vůbec něco, když měl pocit, že celé jeho tělo právě selhává. Ale zároveň jako by se někde hluboko v něm probraly skryté smysly a celý ten systém myšlenek a řeči a nervů byl převeden pod jejich automatické velení.

„Fajn.“

 

 

 

Harry nevěděl, jaké myšlenky trýznily Draca pod jeho klidným nezúčastněným povrchem. Nevěděl nic o bouři, kterou Draco zdusil uvnitř svého těla, o strachu a nechuti, o slabosti, kterou se snažil potlačit a ovládnout. Ne, teď měl zpátky svoji hrdost a svoji sílu, ačkoli to mělo trvat jen velmi krátce, a jeho naděje byly pryč. Bylo třeba vyrovnat se s přítomností. Bylo třeba vyrovnat se s Potterem dřív, než se vrátí jeho obvyklá únava, dřív než se znova propadne do bezedných propastí nenávisti k sobě samému, k slabostem, které se snažily ukázat mu jen to, jak nicotný je, jak ubohý se cítí a že nic, o co se pokusí, nemůže změnit, co už se jednou stalo. Věděl, že nejpozději ráno si to bude vyčítat, ale ráno bylo daleko a teď ještě cítil ostré ledové jehličky větru na své kůži, chlad, který ho bodal a mučil tak nevýslovnou bolestí, že se téměř vracel do svého bývalého světa, ke své sebejistotě vystavěné na mnohokrát propleteném křehkém klamu, byl téměř sám sebou, to všechno bylo blízko, tak blízko... Měl chuť riskovat a měl chuť říct Potterovi něco hodně ohavného a neměl sílu se chovat rozumně, ačkoli jeho šestý smysl vyslal varovný signál, který Draco zastřeně vnímal a věděl, že by ho měl uposlechnout.

 

 

 

„Tak ti strhávám padesát bodů za to, že jsi zase venku po večerce, Pottere a…“

Nemohl už větu dokončit, ani nevěděl, jak se ocitnul přitisknutý pevným tělem ke stěně s horkými ústy na svých.

 

 

 

Harry byl připravený na odpor, jenže žádný nepřišel. Přitiskl tedy blonďáka ke stěně pevněji a celkem lehce proniknul jazykem mezi pootevřené hebké rty.

Cítil horkost, která mu prudkým přívalem zaplavila celé tělo, spálila ho a on musel mít víc, musel mít všechno, potřeboval mít všechno, potřeboval ty rty pro sebe a hned, aby utěšil ten nesnesitelný hlad v sobě, aby uklidnil rozbolavělé tělo...

 

 

 

Draco byl tak překvapený, že se vůbec nezmohl na odpor. V jednu chvíli stál proti Potterovi a v druhé se ocitnul někde za hranicí všeho dosavadního vnímání. Nestihl se ve skutečnosti ani začít bát, možná čekal útok, ale tohle bylo jiné… Cizí, horké a plné rty jemně laskaly ty jeho. Překvapeně pootevřel ústa, jak chtěl začít protestovat, ale polibek tím jen prohloubil. Cítil příjemnou vlnu horka, která pomalu jako příliv zaplavovala celé jeho tělo. Nebyla to žádná směšná pusa, tohle byl skutečný polibek. Líbal ho někdo, kdo to uměl a kdo věděl, co chce. Křeč i napětí v jeho těle zmizelo pod příjemnou tíhou cizího hřejivého těla a nasládle chutnajícím polibku. Bylo to příjemné, neuvěřitelně příjemné, neuvěřitelně dobré. Vnímal všechno jen napůl a jako skrz mlhu nebo šum vlastní krve, která se rozběhla rychleji jeho tělem. Nevědomky téměř zasténal souhlas do cizích úst. Cítil, jak ho něco tvrdého tlačí do podbřišku, cítil jemnou heřmánkovou vůni, která byla známá a nechával se líbat.

Potter líbá fakt dobře.

 

 

To byla první myšlenka, která se probojovala na povrch po nekonečně dlouhých vteřinách absolutního zapomnění.

A pak…

Potter?

 

 

Líbá se s Potterem!

 

 

Ta myšlenka ho úplně vrátila do reality a prudce Harryho odstrčil.

Ten trochu zavrávoral ve snaze udržet rovnováhu. Byl už docela uvolněný, nečekal tak náhlý obrat a jeho oči byly ještě trochu zamžené rozkoší.

Draco rychle couvnul, pravou rukou se ale přidržoval zdi. Nedůvěřoval svému tělu, podlamovala se mu kolena a celý se třásl.

„Draco…“ zašeptal Harry.

Blonďák znovu o krok couvnul.

„Ne,“ zašeptal, nedokázal to vyslovit nahlas. Hrdlo měl stažené a rty ho pálily, jako by si je skutečně o něco horkého ošklivě spálil.

„Počkej, ano?“ zaprosil Harry tiše.

Draco už neměl sílu na to, aby vyslovil cokoli. Jen zoufale zavrtěl hlavou a pomalu ustupoval dozadu. Pak těžce polkl, zavřel oči, prudce se otočil a zamířil rychlým krokem pryč. Jen se stále ještě lehce přidržoval stěny vedle sebe.

 

 

 

Harry těžce vydechl a sesunul se podél zdi na zem. Cítil se vyčerpaný, jako kdyby právě doběhl nějaký šílený maratón. I jeho nohy selhávaly, srdce mu bušilo prudce a cítil se jako opilý.

Tak líbal Draca Malfoye.

Konečně.

U Godrica… Konečně!

A nezdálo se mu to…

Jeho ruka rychle vzlétla vzhůru a konečky prstů přejely po ještě vlhkých rtech.

Ne, nezdálo. Ještě cítil kolem Dracovu svěží vůni, ještě měl na rtech jeho jemnou mátovou chuť. Matně si vzpomněl, že dnes k večeři měli čokoládový nebo vanilkový dezert s lístky čerstvé máty. Nebo medové koláčky. Ty si dal on sám. A Draco tedy musel mít jeden z těch krémů s mátou.

Harry zapřel hlavu o chladné kameny za sebou.

Věděl, že by v tomhle stavu nikdy nedokázal Draca dohnat.

Cítil se, jako kdyby měl právě hodně vysokou horečku – cítil se právě tak slabý, úplně stejně ho bolelo celé tělo a cítil stejnou, nesnesitelně nebezpečnou vnitřní horkost. Hlava se mu motala.

Potlačil touhu dotýkat se sám sebe. Líbat Draca Malfoye bylo ještě lepší, než jak si to představoval. Zavřel oči a snažil se dýchat klidně, aby se uklidnil. Nepomáhalo to ani trochu.

Líbal jsem ho… a on se nebránil.

 

 

Ne, nedokázal myslet na nic jiného.

Opravdu jsem ho políbil. A chci ho políbit znovu. Chci… Chci…

 

 

Dech se mu zadrhl. Jeho myšlenky směřovaly zakázaným směrem. Dracovy hebké rty, napuchlé od jeho polibků, nateklé vzrušením, vlhké a… a…

Téměř zasténal a znovu se pokusil vyhnat myšlenky na Draca s hlavou v jeho klíně pryč prudkým zatřepáním hlavy.

Nebránil se…

 

 

Pak ho odstrčil, ano, ale to bylo pochopitelné. Možná se ještě nikdy nelíbal s klukem. Možná ještě nikdy nebyl s jiným klukem.

Harry se znovu bezúspěšně pokusil dostat sám sebe pod kontrolu.

Jestli ne… ty možnosti… ach, tolik možností…

Tolik možností, jak by mohl být jeho...

 

 

Kéž by opravdu byl prvním klukem, který ho políbil.

Kéž by opravdu byl jeho první

Ty představy se nedaly snést. Přitisknul svou dlaň na rozpálené čelo. 

Jeho rty… hebké a chladné… nejspíš byl předtím venku, celé jeho tělo bylo téměř ledové, ale stačilo tak málo…

Jaké by bylo nechat ho shořet vášní? 

Jaké by bylo vidět ho vzrušeného?

Jaké by bylo, kdyby prosil o víc…

Dozví se to. Zkusí to. Teď už to věděl docela jistě. Musí ho mít celého. A dostane ho. Za každou cenu.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Memorin, 1. 12. 2008 0:03)

Opravdu jsem měla namysli, že je tam něco nového, takže líbivost je více než pozitivní.
Už po navyšujíci patnácté kapitole. :-)

RE: ...

(Alexis, 27. 11. 2008 21:36)

Tak nevím, jestli se Ti ti líbilo nebo ne... :) Ale budu doufat, že ano. ;) Díky, Memorin. :)

...

(Memorin, 27. 11. 2008 16:10)

Tak křehký...! Pořád nám tu naznačuješ, že ho Harry chce, ale já se bojím, aby ho nechtěl proti jeho vůli. Setkání a polibek na chodbě to tu už bylo hodněkrát, ale ty jsi to podala v takové podobě. Dracova zmatenost, lhostejnost a taková apatie tomu opět dala nový rozměr.
:-( 15 ažv pátek, jsem ve škole.

RE:

(Alexis, 23. 11. 2008 20:34)

Díky moc, jste zlatíčka... :) :) :)

*****

(darken, 20. 11. 2008 5:20)

Ach... Skoro bych se rozplynula... Konečně se Harry dokopal k nějaké akci. :o) Myslela jsem, že sním monitor, když jsem tu pasáž četla. Sladké.

:) :) :)

(Akiko, 20. 11. 2008 2:04)

No vida že to jde :). Jen tak dál Harry, dřžím palce! Jinak, samozřejmě, kapitola byla absolutně úžasná a ta rychlost... Moc se těším na další díl :D

:))))

(Clemenza, 19. 11. 2008 23:31)

Jáj... zabudla som:D

Jo, líbilo:)

RE: :)))

(Alexis, 19. 11. 2008 22:27)

Takže líbilo? ;)

:)))

(Clemenza, 19. 11. 2008 22:22)

ACH! Umrem! Konečne akcia!! Ale si nás trápila pokým sa Harry rozkýval:DD Ale dobre urobil... A teraz by bolo treba aj ďalšiu kapitolu:) Ale tak.. počkám si aj dlhšie:)))