kapitola 10
Oh whoa…
My body’s saying let’s go.
Oh whoa…
But my heart is saying no.
( Christina Aguilera – Genie In a Bottle )
Harry se to odpoledne natáhl na pohovku ve společenské místnosti, zíral do plamenů v krbu a bezmyšlenkovitě si hrál se zlatonkou, kterou mu jeho přátelé dali k sedmnáctým narozeninám.
Byl podrážděný.
Malfoy dělal úplně všechno proto, aby se mu vyhnul. Už to trvalo pitomé a nekonečné dva týdny. Jenže čím dál se od Harryho držel, tím víc podrážděný Harry byl. Tím víc vzrušený…
Dnes ráno se pohádal s Ronem a Hermionou. Zase.
Nedokázal k nim být prostě milý, když měl pocit, že ho jeho vlastní zlost každou chvilkou roztrhá na malé kousky. Nedokázal k nim být prostě milý, když Hermiona bez ustání mluvila o jejich nové skupinové práci na formule a Ron zase mlel jen o famfrpálu. Právě teď ho famfrpál ani v nejmenším nezajímal. A práce na formule, v níž byl naneštěstí ve dvojici právě s Hermionou, už teprve ne.
Kromě toho dostal od profesorky McGonagallová školní trest za to, že v jednom návalu vzteku rozbil vzácné starodávné brnění na chodbě. Profesor Kratiknot ho sice dokázal dát dohromady, ředitelka nebelvírské koleje přesto Harrymu se rty staženými do ještě užší čárky než obvykle oznámila, že se bude muset naučit kontrolovat své emoce. Pak ho poslala bez kouzel vyleštit všechna brnění na hradě. Harryho vztek při této činnosti vystoupil do závratných výšin.
Napadl dva své spolužáky ze Zmijozelu (naštěstí to nikdo nezjistil) a večer se marně převracel na posteli sem a tam a pokoušel se bezúspěšně (už pokolikáté!) usnout.
Takže byl podrážděný.
A vzrušený.
Malfoy odjel na víkend domů, ale dnes večer by se měl vrátit a Harry doufal, že ho na večeři uvidí. Trochu zaklonil hlavu, znovu pustil zlatonku a stejně rychle ji chytil. Nudil se. A do večeře zbývalo ještě pár hodin. Celkem zbytečně se pokusil kontrolovat svou netrpělivost, rostoucí téměř geometrickou rychlostí. Nikdy nebyl příliš trpělivý, ale tohle bylo peklo. Posadil se a sevřel hlavu v dlaních.
„Nešťastně zamilovanej?“
Harry zvedl hlavu a zamračil se na Deana, který se posadil do křesla naproti němu. Vůbec si nevšiml, že přišel.
„Proč myslíš?“ odsekl Harry.
Dean pokrčil rameny. „Chodíš po škole jako lev v kleci. Už potřetí za tenhle tejden jsi rozbrečel Hermionu, ale co je ještě horší, nevšiml sis toho.“
„Cože jsi říkal?“ přerušil ho Harry. „Hermiona že brečela?“
Dean přikývl. „Levandule ji utěšovala skoro celý dopoledne,“ vysvětlil.
„To je vtip, že jo?“ zamumlal Harry a přál si, aby to vtip opravdu byl. Dean ale zavrtěl hlavou.
„Hele, to je v pohodě. Vypadáš, že jsi v tom až po uši. Dostal jsi košem?“
„Co?“ zeptal se Harry zmateně.
Dean se rozesmál. „Ty jsi fakt úplně mimo!“
Harry po něm vrhnul další vražedný pohled a zvedl se. „Jdu nahoru. A jdu tam sám. Sám,“ zdůraznil ještě jednou, když se Dean zvedl také.
Je tak těžký pochopit, že nechci s nikým mluvit?
Dean se na něj ušklíbl a klesl zpět do křesla. „Tak jak chceš, prskavko, ale nepodpal nám ložnici, jo?“
V ložnici panovalo přívětivé ticho, které Harry uvítal. Svalil se na postel a nechal zlatonku poletovat po celém pokoji sem a tam. Nuda byla stále stejně nesnesitelná. Harry prolistoval poslední číslo časopisu Svět shora, což byl úplně nový měsíčník věnující se výlučně jen famfrpálu, ale ani v něm nedokázal najít nic, co by ho zaujalo. Po chvíli, kdy jen tak zíral na rudé závěsy kolem postele, vstal a začal se bezmyšlenkovitě probírat svým oblečením. Po půl hodině to vzdal a klesl zpět mezi polštáře.
Co si to tu nalhávám? Malfoy si stěží všimne, co jsem si vzal na sebe. Nikdy se na mě nedívá.
A čas se dál zoufale vlekl.
Draco se vrátil do školy s pocitem těžko definovatelné ztráty. Neměl dobrý pocit z toho, že matku zase nechává samotnou.
Rozhodně to tak nebylo správné.
Rozloučila se s ním jen s tím známým náznakem úsměvu. Ona se ale nikdy příliš neusmívala.
Nikdy nesmíš dát najevo, co cítíš.
Nesmíš dát najevo strach.
Draca napadlo, jestli i ji její rodiče učili stejná pravidla, jaká vštěpoval otec jemu. Nejspíš to tak opravdu bylo. Kdyby tak s ní mohl zůstat alespoň někdo…
Draco poprvé v životě pocítil jako nevýhodu to, že nemají vyjma tety Bely vlastně žádné příbuzné. Rodiče svého otce, Julia a Luciannu, nikdy nepoznal. Oba zemřeli dřív, než se narodil. Narcissa o nich nikdy nemluvila. Lucius také ne. Draco znal jejich podobu z obrazů, které však věčně mlčely. Jeho dědeček byl krásný, přísně vypadající muž. Jeho babička měla světlé vlasy a v modrých očích chlad. I ona byla krásná, neuvěřitelně vzdáleným, ledovým způsobem. Draco se jako malý jejich obrazů trochu bál.
O rodině své matky toho věděl ještě méně. Údaje znal, pochopitelně přesně a všechny, ale příběhy a osudy chyběly. Věděl, že Narcissa měla dvě starší sestry, ale znal jen tetu Belu. Pamatoval si ji ještě z dětství. Utkvěl mu v myslí její pohrdavý smích a lesklé havraní vlasy. Ukazovala mu kouzla. Dnes už věděl, že to, co tenkrát považoval za zábavnou hru, byla ve skutečnosti zakázaná kouzla z odvětví magie, o kterých jeho spolužáci pravděpodobně ani dnes mnoho nevěděli. I z tety Bely šel trochu strach, ale měl ji rád. Byl si jist, že i jeho matka má svou starší sestru ráda. Ona se ale i se svým manželem momentálně ukrývala neznámo kde. Po krátkém období anarchie, kdy se ona i Rodolphus dostali ven z Azkabanu, bylo vězení znovu bezpečné. A také pečlivěji hlídané, než kdy dřív. A do toho místa se dostal jeho otec.
Draco ucítil známé bodnutí v prsou a násilím zkusil ovládnout sám sebe. Příliš to nepomáhalo, ale i tak byl odhodlán zkoušet štěstí v každé z těch malých, předem prohraných bitev. Jestli z hrdosti, nutnosti nebo zbabělosti, tím si nebyl zrovna jist. Možná to bylo všechno dohromady.
Večeře mu připadala jako malé deja-vu. Grangerová si něco četla. Crabbe s Goylem se spokojeně cpali. Pansy ho před stůl starostlivě sledovala. Potter na něj upřeně zíral. Všechno, jak to už bylo obvyklé.
Harry si nervózně pohrával s rýží na svém talíři. Draco Malfoy se jako obvykle vyhýbal jeho pohledu. Harryho to z nějakého důvodu vytáčelo víc než obvykle. Tenhle stav trval už dlouho, přesto si Harry nemohl zvyknout na pocit prázdna, který před sebou náhle měl. Žádné urážky, potyčky, naschvály. A místo nenávisti… nejistota. A pak ten chtíč.
Nic z toho mu nepřipadalo obvyklé. Najednou, víc než kdy jindy chtěl s Dracem mluvit. Tak jako tak nemohl nikoho poslední dobou vystát. Zajímal ho jen on.
„Neměl by se mi vyhýbat,“ pomyslel si už po tisícé. „Měl by mi odporovat. Měl by se mi snažit uškodit. Měl by… sakra! Proč nemůže být nic jako dřív?“
Proč nemůže být nic jako dřív?
Ginny se k němu naklonila a něco mu říkala, ale on ji nedokázal poslouchat. Vnímal zvuk hlasu a její známou vůni, vůni, která ho kdysi sváděla a mátla, vůni, kterou toužil vlastnit. Teď necítil nic, dokonce i vzpomínky jako by ustupovaly a bledly.
Ví vůbec, jakou má nade mnou moc?
Ani nevěděl, jak ho to napadlo. Pocítil stud a znechucení nad sebou samým. Sledoval, jak se Draco v doprovodu svých dvou goril zvedl a zamířil pryč. Další ztracený večer a promarněná příležitost. Harry nezřetelně zaúpěl a prohrábl si vlasy. Jak se k němu dostat blíž? Jak, když dělá Malfoy všechno proto, aby ho udržel co nejdál od sebe?
Zvedl pomalu hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Teď, když už Draco velkou síň opustil, dokázal Harry daleko lépe vnímat, co se kolem něj odehrává. Hermiona seděla stranou, začtená do jedné ze svých tlustých knih. Znovu pocítil vinu. Měl by se omluvit, ale jak vlastně? Musel by jí vysvětlit, z čeho je tak podrážděný, proč ji neposlouchá, když na něj mluví, proč si jí ani Rona zrovna moc nevšímá... Mohl by jí lhát, ale nechtělo se mu.
Stejně jako se mu nechtělo spát.
Nebo jíst.
Nebo hrát tchoříčky.
Nebo myslet na Voldemorta.
Nebo vlastně myslet na cokoli.
Prudce se postavil a obrátil se k Hermioně. „Promiň mi to ráno. Nevím, co to se mnou je.“
Překvapeně zvedla hlavu. „Nic se nestalo, Harry,“ řekla, ale vůbec tak nevypadala.
Automaticky se na ni usmál, než odešel.
Teď už to věděl jistě.
Něco se musí změnit.
Ať to stojí cokoli.
RE: "WoW"
(Alexis, 10. 2. 2008 13:51)