Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 1

13. 9. 2007

Oh whoa…

My body’s saying let’s go.

Oh whoa…

But my heart is saying no.

                 ( Christina Aguilera – Genie In a Bottle )

Slunce už zase zapadalo. Obloha se z jasně modré pomalu přebarvovala do šeda. Ještě chvilku a bude stejně šedá jako jeho oči. A pak přijde tma.

 

Draco si povzdechnul, ale přece jen se rozhodl ještě tu chvilku počkat. Bylo těžké se sem po prázdninách vrátit. Staré rány stále ještě pálily, jako by od všech těch tahanic a ponižování neuplynul ještě ani den. Vždycky se mu zatmělo před očima studem a bolestí, když si to připomněl. Jak v jediné chvíli přišel o všechno. O pověst, o majetek, o otce…

 

Na stromech pomalu zlátly listy. Nikam nespěchaly, měly dost času, vždyť teprve končilo září. Ale po podzimu přijde zima. A pak zase možná jaro. A po něm léto. A budou to dva roky, co je otec v Azkabanu. Zavřený. Uvězněný. Odsouzený. Draca bodlo v prsou. Obloha už se docela setměla. Večery přicházely rychle.

Ta chvilka, kdy měla obloha přesně barvu otcových očí, trvala jen pár vteřin.

Stromy zčernaly.

Svět se zatměl.

Draco tam stál ještě několik minut, i když ten vzácný moment byl už pryč. Mezitím se setmělo docela. Vzduch studil stále víc a Dracovi se jeho svět smrštil na čtyři stěny mezi nimiž v létě otce viděl. Také tak tmavé a ledové. Také tak bezcitné a přece tak osobní. Bylo v nich napsáno všechno. Těmi, co tam byli před ním, jejich duše vyryté do olezlého kamene. Draca to znovu zabolelo.Tohle si muž, jakým byl Lucius Malfoy nezasloužil. Tohle bylo ponížení tisíckrát horší než smrt. Jaká čest jménu Malfoy zůstala? Jakou důstojnost ponechali ti věznitelé jeho zlomenému, hrdému otci? Dost hrdému na to, aby se tvářil chladně, když za ním s matkou přišli. Dost zlomenému na to, aby Draco při odchodu zaslechl jeho potlačovaný pláč.

„Nenávidím vás,“ zašeptal do větru.

Hrdlo se mu sevřelo a paže se rozechvěly zimou. Ale Draco ještě nechtěl odejít. Stál tam a doufal v zázraky, které se nestávají a v milosrdenství, které nepřijde. Pokud by mohl, pokud by přišlo, skočil by po něm jako hladová šelma po troše masa. Co na tom, že ho hodila ruka soudce či věznitele. Jenže ono nepřijde. I otec by ho přijal. Vězněný nemá právo na podmínky a na úctu. Vyhrává silnější. Oni vyhráli. Otec prohrál. Proto by přijal i soucit. Ale ten nikde není. Zůstalo jen prázdno čtyř stěn a přibližující se tma.

 

Když vešel do Velké síně, okamžitě ho sevřel známý nepříjemný pocit. Někdo se dívá. Draco se usadil ke stolu mezi Crabbeho a Goylea, bezděčně si k sobě přitáhl talíř s houbovou polévkou a rozhlédl se kolem. Nic. Všechno vypadá stejně jako kdykoli jindy. Grangerová má hlavu ponořenou v knize. Ginny Weasleyová probírá s Potterem famfrpál. U mrzimorského stolu si dvě šesťačky něco špitají a pak se tomu smějí. Nic neobvyklého. Večer jako každý jiný.

Povzdechl si a pustil se do jídla. Chodil večeřet tak pozdě, jak jen to šlo, aby unikl největšímu ruchu ve Velké síni. Byl rád, že se ho Crabbe s Goylem na nic neptají. Nevěděl, jestli by dokázal odpovědět. Oni se ale nikdy neptali. Vždycky jen mlčky splnili to, co chtěl.

„Draco?“

„Hmm?“ zvedl neochotně hlavu. Cítil se podrážděně. Poslední dobou vlastně bez přestání.

„Jsi v pořádku?“ Pansy se tvářila starostlivě a Draca to popudilo ještě víc.

„Jistě. Proč bych neměl být?“

„Víš, já jen… ty přece nemáš houby rád.“

Draco překvapeně pohlédl na svůj talíř a pak na Pansy. Samozřejmě měla pravdu. Odstrčil od sebe svůj talíř trochu prudčeji něž chtěl.

„Už nebudeš jíst, Draco?“ zareagoval pohotově Goyle.

„Ne, Gregory,“ Draco se cítil podivně mdle. „Ale klidně ještě jezte. Počkám na vás.“

Nechtěl se ještě zvednout. Nechtěl, aby se po něm všichni ohlédli. Nechtěl jít pryč sám.

„Nedáš si sekanou? Je skvělá.“ Starostlivý hlásek Pansy ho nutil k úsměvu. Přesto se neusmál ani náznakem. „Ne. Vlastně nemám hlad,“ považoval to za dostatečné vysvětlení a zahleděl se na tmavý strop nad sebou. Hnaly se po něm potrhané černé mraky, skrz které sem tam prosvitla hvězda. „Nech ho být,“ slyšel Gregoryho, jak se obrací k Pansy. „Poslední dobou s ním není řeč.“ Draco mu v duchu musel dát za pravdu.

 

Čas se dnes večer táhnul podivně pomalu, víc než bylo obvyklé. Dracovi připomínalo věčnost, než byli Crabbe s Goylem konečně hotoví. Cesta ke komnatám primuse trvala také věčnost a teď už věčnost seděl na černých poduškách a díval se do tmy, neschopen zapálit svíce nebo jít spát. Všechno se zhoršovalo. Všechno kolem něj. Snažil se zhluboka dýchat, aby uvolnil to napětí uvnitř, ale bezvýsledně. Znovu a znovu se pokusil přikázat tělu. Tak už poslouchej! Zase nic. Jen to ohlušující ticho. Tak podivné po šesti letech naplněných tichým oddechováním jeho tří spolužáků. Pravda, Crabbe s Goylem občas trochu chrápali. Ale nebylo to až zas tak zlé. Je tohle vězení? Může být ticho celou? Draco si to nikdy dřív nemyslel, ale teď uvažoval o tom, že změní názor. Je v Azkabanu taky takové ticho? Když odejdou návštěvy, mnozí vězni usnou dlouhou únavou, od které není pomoci, a stráž se konečně začte po dlouhém dni do novin? Nešílí tam z toho bezedného ticha? Jeho otec nikdy nechodil spát před dvanáctou. Je ještě vzhůru? Snaží se taky prolomit ticho svou vůlí, stejně jako on? Ne, otec určitě už spí. Netrápil by se pro něco tak malicherného.

„Nezatěžuj se zbytečnostmi.“  To Dracovi říkal. Jenže kde končí zbytečnost a kde začíná něco důležitého? To už Dracovi neřekl.

Draco si povzdechl. Po tom, co se v pátém ročníku stalo nečekal, že se stane primusem. Ale Brumbál se vždy málo ohlížel na okolnosti. Za primuse a primusku vybral dva nejlepší studenty Bradavic. Jako každý jiný rok. Není důvod něco měnit. Pan Malfoy a slečna Grangerová budou ten nejlepší a nejspolehlivější pár, jaký jsme kdy na škole měli. O nenávisti mezi nimi pro jistotu nepadlo ani slovo. Grangerová ho jen propálila očima a řekla, že se vynasnaží. A Draco nemohl zapomenout na to, že na matčině tváři viděl po víc než roce úsměv, když mu dopis s odznakem primuse přišel. „Tvůj otec to vždycky věděl,“ řekla mu. „Věděl, že to dokážeš. Věděl, že budeš jako on.“

Ale Draco si nepřipadal stejný jako Lucius. Ticho ho stále ohlušovalo a jemu se stýskalo. Ještě minulý rok se to dalo snést. Doufal. Každou chvíli čekal, že už přijde zpráva, že je jeho otec venku. Peníze koneckonců dokážou hodně. A pak tu byla ta pulzující nenávist. Horká a palčivá. A vztek. Pomáhaly mu přežít. Vlastně šel jen z jednoho maléru do druhého. Nevynechal jedinou příležitost. A nad tím vším visel Brumbálův shovívavý, chápavý úsměv. Draco nenáviděl tím víc, zuřivě a až na dno. A pak se prostě vyčerpal. Nenáviděl dál, ale už jen slabě a uvnitř sebe. Ze začátku snil o tom, že se pomstí. Teď chtěl jen, aby se otec vrátil. Chtěl zase vidět jeho chlad, jeho opovržení, chtěl zase vědět, že vše, co vždycky fungovalo, funguje dál.

 

Konečně přinutil tělo, aby padlo do peřin. Musel si odpočinout, aby ráno dokázal být zase sebou. Čeká ho další den, který nebude méně náročný než dny ostatní. Jeho tělo teď příliš často vypovídá službu. Jeho smysly stávkují. Ale nikdy ne nadlouho.

 

Ranní sprcha ho přivedla zpět k životu. Otřepal se pod proudem ledové vody a náporem čerstvé reality, která se zdála – jako vždy – tak ostrá v porovnání s rozostřenými obrysy snů. Matně si vzpomínal, že se mu zdálo o tom, jak se otec vrátil domů. Byl to ošklivý sen, ale takových bylo poslední dobou hodně. Draco se oblékl, upravil a pak s hlubokým nádechem vyšel na chodbu, kde už na něj čekali Crabbe s Goylem. Draco si uvědomil, že se musel zdržet a už chtěl vydat povel k odchodu, když si uvědomil, že to cítí zase. Ten pohled. Trochu poplašeně se rozhlédl. Mimo Velkou síň to totiž nebylo tak obvyklé. Ale jako obvykle nic neviděl.  Jen hlouček procházejících prváků, spěchajících na snídani, Crabbeho s Goylem a vedle průchodu do komnat primusky Weasleyho s Potterem, kteří zjevně čekali na Grangerovou, stejně jako Crabbe s Goylem na něj. „Zrovna teď si musí vzpomenout, že potřebuje další knížku,“ utrousil zrovna Weasley směrem k Potterovi.

„Tak si pospěš, Hermiono!“ houknul pak směrem nahoru. Potter pokrčil rameny a dál se opíral o zeď za sebou. „Nech to být, Rone. Znáš ji…“

Draco se konečně probral z transu. Tihle nebelvírští! To je to poslední, co po ránu potřeboval!

„Vincente, Gregory! Pojďte!“ Jak procházeli kolem, ještě stihnul zachytit Potterův úšklebek.

 

Den byl útrpně dlouhý a ohavnější než jindy. Nejhorší ze všeho byla nejspíš Obrana, kde se Potterovi opět povedlo ho dokonale zesměšnit. Draco se cítil příliš unavený, než aby se vztekal, ale uvnitř ho smích spolužáků docela bolel. Je snadné tvářit se, že se vás nic netýká. Horší je smířit se sám se sebou, ale Potter prostě byl v Obraně lepší než on. Draco si pomalu skládal věci zpět do brašny. Kéž by ho mohl alespoň v něčem překonat. Kéž by.

„To byla vážně paráda, Harry,“ slyšel někoho z Nebelvíru se vesele smát.

„Jo, Harry, nandal jsi mu to!“ Tohle byl Weasley.

„Byl jsi úžasný, Harry,“ a tohle Grangerová.

Draco složil do brašny poslední pergamen. Věděl, že Crabbe s Goylem na něj rozpačitě čekají u dveří.

„Tak co, Malfoyi?“ Draco pomalu zvednul hlavu a přehodil si brašnu přes rameno. „Nechceš mi taky pogratulovat?“ zašklebil se na něj vesele Potter. Stál před ním tak sebevědomě, tak vyzývavě. Draco věděl dobře, co by měl udělat. „Uhni,“ sykl tiše a protlačil se kolem něj k východu z učebny. Věděl, co měl udělat. Ale nějak se mu nechtělo.

 

Muselo být už hodně pozdě, protože na obloze, kterou Draco sledoval, zářily hvězdy do hluboké černi až příliš jasně. Draco seděl pod velkým bukem u jezera, trochu se třásl zimou a počítal hvězdy nad sebou. To byla jedna z těch zbytečností, před kterými ho otec varoval. Draco si tím byl téměř jistý. Jenže co všechno se stávalo v očích Luciuse Malfoye bezcenným? Třeba pláč… Ale i Malfoyové někdy pláčou. Jako Dracova matka. Draco slyšel její pláč ten večer, kdy se vrátili z Azkabanu. Myslela si, že už spí. Trpělivě čekala, dokud se s ní nerozloučil a neodešel do svého pokoje. Teprve pak jako by se protrhla hráz. Ale Draco nespal. Potichu vstal a připlížil se ke dveřím ložnice svých rodičů. Bylo otevřeno. Seděla na zemi, vlasy splývající po štíhlých pažích a zádech jako záplava bledého světla, tvář zabořenou do přikrývek tam, kde lehával otec. Celá se třásla pod přívalem slz. Na okamžik chtěl jít k ní, obejmout ji a něco říct, cokoli… pak ho napadlo, že chce být nejspíš sama. Stejně jako přišel, se potichu vytratil. On by na jejím místě určitě chtěl být sám. Neměli víc než deset minut. A na těch skromných deset minut čekali víc než rok. Narcissa Malfoyová měla důvod k pláči. Ale ráno to už zase byla ona. Milá, ale chladná. Bledá a křehká, přesto pevná jako led. Tenhle led jen tak z ničeho nic neroztaje. Lucius by byl hrdý.

Draco dál počítal hvězdy, ale zjistil, že už se trochu ztrácí. Počítal tuhle? Snad ano. Nebo to byla tamta? Oči se mu zavíraly. Teď byla  řada na něm, aby potlačoval slzy. Jak vtěsnat rok do deseti minut? Jak rychle vyprávět všechno, co se stalo? A zajímalo ho to vůbec? A zajímalo ho vůbec ještě něco? Matka mu přinesla jeho oblíbenou knihu. Skoro hodinu se kvůli tomu hádala s dozorci, až se jí nakonec podařilo jednoho z nich nehoráznou částkou podplatit. Otec ani nepoděkoval. „Malfoyové neděkují.“

Neřekl: „Rád vás vidím,“ ani nic podobného. „Malfoyové nedávají najevo své city.“

Nebo lépe. „Malfoyové žádné city nemají.“

Někde tady se Dracovy myšleny přetrhly a on ucítil, jak ho na tvářích studí mokré pramínky. Zapomněl, kolika hvězd se dopočítal a rychle slzy setřel rukávem. V duchu proklel sám sebe a vstal ze studené země. Lepší bude zavřít tělo i ducha do ticha, než se tu týrat vzpomínkami.

„Malfoyové nikdy nepláčou.“

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

RE: wau

(Alexis, 27. 1. 2008 22:06)

Díky :)

wau

(Starvation, 23. 12. 2007 17:56)

Mooooc pěkné...hned jdu na pokračko;-)