Šestý smysl - 3. část
Možná jsi víc než sám,
možná je múza kousek síly,
možná to číst chce dál,
možná jsi víc než sám,
možná je múza kousek síly,
možná to číst chce dál,
ať tomu rozumíš.
Draco si bezradně prohrábl vlasy, opřel si hlavu a zadíval se ven z okna. Tohle už byla čtvrtá báseň, kterou po Harryho odchodu napsal. Slova ho nějak napadala sama. Obvykle to nebyl on, kdo první někomu zavolal. „Ale Potter se neozve,“ pomyslel si a zavřel oči. „A na náhodná setkání já nevěřím. Z toho jsem vyrostl už dost dávno. Vždycky, když něco chci, musím o to bojovat. Ale zavolat mu? To ne… to je… příliš.“ Draco pohlédl na svůj odraz v zrcadle. „Jsem sám,“ vyslovil pomalu. „Jsem sám, protože to tak chci.“ Vzápětí se ušklíbl. „Co tu sám sobě nalhávám?“ Draco se zvedl, odložil další popsané papíry a svlékl si stříbřitý huňatý svetr. „Tohle bude chtít něco výraznějšího…“
Konvice zapískala a Harry zalil čaj horkou vodou. Pak se posadil zpět ke stolu. Práce doma mu vyhovovala. Nebo v terénu, samozřejmě. To bylo ještě daleko lepší.
Ozval se zvonek a Harry vstal. „To bude Molly,“ pomyslel si. „Ale je tu nějak brzy. Ginny přijde až za dvě hodiny.“
„Už jdu,“ zavolal, připravil si milý úsměv a otevřel dveře.
„Nemusíš pospíchat,“ poznamenal Draco, opřený o zeď před domem, s úsměvem.
Harry zalapal po dechu. Tmavě… rudý… svetr… bože… on snad… vtipkuje?
„Nepozveš mě dál?“
„J-jasně, pojď.“ Harry ustoupil, aby nechal Draca projít.
Blonďák vešel do kuchyně a rozhlédl se. „Máte to tu hezké. Takové… rodinné.“
„Uch… díky,“ poznamenal Harry rozpačitě. „Chceš čaj?“
„Jo, moc rád. Nemáš zelený?“
„To bohužel ne. Jen černý nebo bílý.“
„Tak bílý. Můžu se posadit?“ Draco ukázal na židli.
„Samozřejmě. Nemusíš se ptát.“
Draco se usmál, posadil se a natáhl se pro papíry, které stále ještě ležely na stole.
„Tak ty ses opravdu stal bystrozorem,“ řekl tiše, zatímco procházel ten svazek očima.
Harry se otočil. „No, zatím nejsem právoplatný bystrozor. Mám před sebou ještě rok a půl výcviku.“
„K čemu ty potřebuješ výcvik?“ Draco na něj vrhl zkoumavý pohled zpod hustých řas a Harrymu vyschlo v krku.
„Předpokládám, že to byla jen řečnická otázka.“
„Byla to poklona, ale měl jsem předpokládat, že někdo tak natvrdlý jako ty to nepochopí.“
Harry zrudl a postavil před Draca jeho šálek. „Vypadáš unaveně.“
Draco usrkl trochu horkého nápoje. „Ty sis všimnul? Nemůžu teď v noci spát.“
„Stalo se něco?“
Jo. Stýská se mi po tvém péru. Draco se zasmál, když si uvědomil, jak by se Harry asi zatvářil, kdyby to opravdu vyslovil. „Ne. Opravdu ne. Vždycky jsem s tím měl trochu problémy. Vlastně jsem tu kvůli tomuhle,“ opatrně vsunul do Harryho dlaně malý papírek.
„Co je to?“
„Podívej se,“ pobídl ho Draco.
„Bože! To ne?! Opravdu? Opravdu tohle, Draco, řekni, že to není sen.“
„Opravdu.“ Draco se rozzářil. „Taky jsem tomu nemohl uvěřit.“
„Lístky! Opravdové lístky na Rosemary.“ Harry si uvědomil, že musí působit dost komicky, ale nemohl si pomoct.
„Jo,“ Draco pokrčil rameny. „Je to jen malý koncert v klubu, kam občas chodím, říkal jsem si, že bys možná chtěl jít se mnou…“
„Jestli bych chtěl jít s tebou? Blázníš? Jasně, že chci!“ Harry vstal a několikrát přešel po místnosti sem tam.
„Tebe to nějak vzalo,“ poznamenal Draco a podepřel si prsty bradu.
„Myslel jsem, že už ani nevystupují,“ vyjádřil se Harry na adresu své oblíbené skupiny.
„Taky ne. Podle mě je to jedinečná příležitost.“
Harry přikývl a konečně se znova posadil. „Víš, Draco…“
„Hmmm?“
„Chtěl jsem ti říct, že…“
Draco se pohodlně opřel a zadíval se na Harryho se zřetelným pobavením. „To jsem zvědavý, jaké moudro z tebe zase vypadne.“
„Přestaň,“ ohnal se po něm Harry. „Chováš se, jako by ti bylo dvanáct.“
Draco pokrčil rameny. „No jo. V dětství jsem si moc zábavy neužil, tak to musím dohnat.“
„Dobře. Ale já chci mluvit vážně.“
„Tak jo. Poslouchám. Vážně.“
„Sice jsme se hrozně dlouho neviděli a vlastně se ani moc neznáme, když o tom tak přemýšlím, ale stejně mám pocit, jako kdybys mi rozuměl víc než ostatní.“
„Vidíš, já si naopak myslím, že se známe velmi dobře,“ řekl Draco a zatočil šálkem v prstech. „Někdy se stává, že tě nepřátelé znají lépe, než přátelé.“
„Takže jsme nepřátelé?“ zeptal se Harry.
Všiml si, že Dracovi zčervenaly tváře. „To nevím,“ zašeptal. „Nevím, jestli jsi mi odpustil.“
„Ale co vlastně?“ nechápal Harry.
„Přece tehdy, v šestém ročníku,“ zamumlal Draco, pohled upřený na hranu stolu. „A taky všechno předtím…“
„Ale to už jsme si přece vyříkali, jak se Snapem, tak s tebou. Vím, že on udělal, co musel a ty… no, každý může udělat chybu a neměl jsi na vybranou. A taky jsi mi přece pomohl najít poslední viteál, takže je to smazáno,“ Harry se usmál. „A navíc už je to dost dávno.“
„Draco?“
Blonďák neodpovídal a dál hypnotizoval hranu stolu, ale Harry si všimnul, že se mu trochu třesou rty.
„Už je to pryč.“
„Máš pravdu,“ Dracův hlas zněl vyrovnaně. „Jen jsem chtěl, abys mi řekl pravdu. Díky.“
„Smrt je pro vyrovnanou mysl jen další velké dobrodružství,“ zadeklamoval Harry, ale pak se zakabonil. „Ale já se na to ještě připraven necítím.“
„A proč bys proboha měl umírat?“ zasmál se Draco a konečně zvedl hlavu.
„Dnes přijde na večeři Molly a zbytek Weasleyových.“
„Myslel jsem, že je máš rád.“
„To mám,“ Harry zoufale rozhodil ruce. „Ale poslední dobou mám trochu problémy… si s Molly a Arthurem povídat. Cítím, že čekají, že je požádám o Ginnyinu ruku.“
„A ty nechceš? Myslím, oženit se?“
„Vypadám na to, že bych chtěl?“
Draco se usmál a vstal. „Jestli tě čeká něco tak náročného, tak radši půjdu. Měl by ses na to psychicky připravit. Budu na tebe myslet,“ sehnul se a lehce políbil Harryho na tvář.
„Zavolej mi a dohodneme se, kde se sejdem. Sám bys ten klub těžko našel. Hodně štěstí.“
„Díky. Že jsi přišel a za ten lístek.“ Harrymu se trochu zamotala hlava a jeho rozum sebou rozzlobeně zazmítal.
„Měj se,“ zamával mu Draco.
„Tak už víš, že Fleur čeká druhé dítě, Harry?“
„Ne! Opravdu? To je skvělé, blahopřeju!“
„A nejen to! Molly bude dokonce trojnásobná babička.“ Pan Weasley se usmál a objal svou ženu kolem ramen. „Charlie psal, že Alinka je těhotná. Prý už je to jisté.“
„To je… perfektní. Určitě máte velikou radost.“
„To ano,“ oba se rozzářili a Ginny se něžně usmála. „Plánují velkou oslavu,“ prohodila směrem k Harrymu. „Ano,“ přikývla Molly. „Určitě musí Charlie i Alinka přijet.“
„Chtějí ho donutit, aby strčil hlavu do chomoutu,“ zašklebil se George.
„Jen si to nech,“ okřikla ho paní Weasleyová. „Vy dva jste jediní, kdo nám dělá starosti. Ne a ne si najít pořádné děvče…“
„Hmmm…“
„Draco?“
„Ahoj. Tak tys to přežil!“
„Jen tak tak. Ginny už spí. Celý večer jsem poslouchal vyprávění o dětech a vztazích a svatbách. Jsem zničený.“
Do telefonu se ozval tichý smích.
„To není vtipné,“ upozornil Draca Harry.
„Ale je. Ani nevíš jak. Ale to je jedno. Sejdeme se v devět na rohu ulic Hamiltonova a Becksova, je tam pekařství, kde mají mimo jiné ty nejlepší vafle na světě.“
„Dobře. Víš, že se moc těším?“ Na tebe.
„To já taky.“ Hlavně na tebe.
„No… už musím končit, Harry. Hezky se vyspi.“
„Ty taky, Draco. Sladké sny.“