Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proklínám

7. 4. 2008

Líbali se. Znovu a znovu se jejich rty hledaly. Nedokázali se od sebe odtrhnout. Chtěl navěky cítil jejich měkkost a hebkost, jejich sladkou chuť, vůni černých vlasů, vidět třpyt zelených očí.

Jenže to už bylo pryč.

 

Draco seděl před krbem a němě zíral do tančících plamenů. Vedle něj ležel list papíru. Cítil, jak mu po tvářích stékají slzy.

Měly barvu stříbra a lesk vzpomínek.

Vzpomínek na něj.

 

Prázdnej byt je jako past,

kde růže uvadnou,

potísící čtu tvůj dopis

na rozloučenou,

 

Draco se ohlédl. V jednoduchém skleněném džbánu, postaveném na masivní dřevěné knihovně, byla tmavě rudá růže. Vypadala unaveně, jako by se držela života jen z posledních sil. Znovu uchopil mezi dlouhé štíhlé prsty popsaný list.

Přelétl rychle očima řádky. A pak znovu. A ještě jednou.

Celý se zachvěl a navzdory plamenům v krbu mu najednou byla šílená zima.

 

Podzimní večery byly dlouhé a za oknem padal sníh.

„První letošní sníh,“ pomyslel si Draco.

Bodlo ho u srdce.

 

píšeš, že odcházíš,

když den se s nocí střídá,

vodu z vína udělá,

kdo dobře nehlídá.

 

Poprvé se políbili, právě když padal sníh.

V síni bylo prázdno a tma, jen za velkými okny se tiše snášely k zemi bílé vločky.

Voněl po šípkovém čaji, tváře měl červené, jak právě přišel zvenčí, a v očích se mísil strach s údivem. Draco mu nedokázal odolat.

Jak jen mu to připadalo dávno…

 

Píšeš,

 

Její vlasy byly jako oheň, oči jako mandle a rty měly chuť čokolády.

Sváděla ho, kousek po kousku ho zbavovala zábran.

Chtěl se bránit, ale ztrácel sílu, když ji měl v náručí.

A vyhnout se jí nemohl.

 

proklínám, ty tvoje ústa

proklínám, tvoje oči ledový,

v srdci jen sníh,

sám a sám,

ať nikdy úsvit nespatříš,

na ústa mříž,

oči oslepnou,

ať do smrti seš sám.

 

Ta noc byla jako sen. Nezbývalo mu nic než oslepující vášeň a jeho soudné myšlenky se vytratily bůhví kam.

Sen se změnil v noční můru. Noční můra v čirý děs. Z děsu zbyl jen smutek, ponížení a ublížený pohled zelených očí. Chladná výčitka.

 

Tvoje oči jsou jak stín

a tvář den, když se stmívá,

stromy rostou čím dál výš

 a pak je čeká pád,

 

Nemohl se mu podívat znovu do očí, do hlubin jeho duše, a vidět tam to zranění, které způsobil. Dny letěly jako splašení koně a Draco se ráno probouzel s hlavou bolavou, jako by celou noc flámoval. Bolest, kterou způsobil jemu, nemohla být horší než ta, kterou si způsobil sám. Stulil se do klubíčka a třel si paže, aby se zahřál a ochránil se před dotěrnými sny.

 

sám s hlavou skloněnou,

všechny lásky budou zdáním,

potisící čtu tvůj dopis na rozloučenou.

 

Láskyplné objetí se změnilo ve věznící pevnost. Draco utíkal, ale nikdy ne dost rychle, nikdy ne dost daleko. Šeré oči se skryly za dlouhými řasami, na kterých se chvěly drobné perličky slz.

 

Píšeš,

proklínám, ty tvoje ústa

proklínám, tvoje oči ledový,

v srdci jen sníh,

sám a sám,

ať nikdy úsvit nespatříš,

na ústa mříž,

oči oslepnou,

zůstaneš sám, sám a sám.

 

„Tatííí!“ Kolem krku mu skočilo dítě s blonďatými vlásky a mandlovýma očima.

„Můžu být s tebou? Viď, že můžu, prosím? Tati?“ škemral malý útlý chlapec s růžovými tvářemi a bledou pletí.

„Maminka říkala, že mám jít za tebou. Půjdeme si hrát?“

„Jistě, Sebastiane,“ usmál se na syna Draco.

„Co je to?“ dítě ukázalo na list v otcově ruce.

„Jen takový dopis, víš? Už ho nebudu potřebovat,“ odpověděl Draco a hodil papír do ohně.

Vzplál, skroutil se a za chvíli z něj zbyl jen popel.

 

Teď tvoje ústa proklínám,

tvoje oči ledový,

v srdci jen sníh,

sám a sám,

nikdy úsvit nespatříš,

na ústa mříž,

oči oslepnou,

ať do smrti jseš sám.

 

Janek Ledecký - Proklínám

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Při prvním čtení...

(Lyn, 5. 5. 2017 7:12)

... jsem nějak nechápala souvislosti, ale teď mi přijde, že je to volné pokračování Svítání. Opět ukládám.

RE:

(Alexis, 9. 4. 2008 21:31)

díky... ale prosím, neplač... :)

Alexis:)

(Clemenza, 9. 4. 2008 21:22)

:( mne je taká zima... mi behajú zimomriavky po chrbte.. radšej čítam happyendy ale tvoje vystihujúce poviedky, aj keď smutné si vždy rada prečítam:) Fňuk... Jo a pieseň od Janka Ledeckého ti perfektne zapasovala do príbehu.. fňuk...fňuk...