Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohádka

17. 8. 2007

Kdo je malej, byl by rád,

kdyby vo něm měli psát

kdyby jeho kouzlo chtěli znát

 

mouchy lezou po strunách,

brouci ladí na vlnách

všude kolem po stěnách,

hrách

 

„Draco!“

Chlapec se instinktivně přikrčil a kousnul se do rtu.

Lucius se rozhlédl po pokoji.

„Draco Sebastiane Malfoyi!“

Drobné tělíčko se schoulilo v temném rohu do klubíčka, bledá tvářička se skryla za blonďatými vlnitými vlásky.

„Tady jsi,“ otec vytáhl Draca hrubě na nohy.

Útlý chlapec uhýbal očima.

„Tvá matka mi řekla, co jsi provedl,“ zašeptal Lucius ledově.

„Co mi k tomu povíš, Draco?“

Malý Malfoy mlčel a dál hleděl do země.

„Odpověz,“ přikázal Lucius.

„Já… nechtěl,“ zajíkl se Draco.

„Neslyšel jsem.“

„Nechtěl jsem,“ zašeptal Draco nezřetelně.

Otec ho uchopil za bradu, stříbrný prsten s velkým zeleným smaragdem se mu zaryl do kůže.

„Tak nechtěl?“ zopakoval a donutil Draca, aby mu pohlédl do očí.

Draco se chvěl strachy.

„Co jsi nechtěl?“

„Nechtěl jsem… nechtěl jsem… nechtěl jsem,“ opakoval Draco mechanicky.

„Proč jsi byl s tím skřetem?“

Draco sebral odvahu a upřel své velké hluboké oči barvy hvězd do otcových, plných ledu a opovržení.

Nikdy v nich nenašel ani kapičku citu.

„Neměl jsem si s kým hrát,“ šeptnul provinile.

Viděl, že se otec hodně zlobí, přesto pokračoval.

„Dobby říkal, že by mě mohl naučit nějaká kouzla. Chtěl jsem ti udělat radost.“

Otcův stisk nepovolil.

„Takhle, Draco,“ řekl přísně, „se nikdy Malfoy nechová.“

„Ano, otče,“ zašeptal Draco. Brada se mu chvěla.

„Už to neudělám.“

Jakkoli si přikazoval neplakat, nedokázal zadržet slzy, které se mu skutálely po tvářích.

Jen je chtěl potěšit.

Chtěl jim ukázat, že si zaslouží jejich lásku.

Tak dlouho přemýšlel o tom, proč ho nemají rádi, až ho napadlo, že jsou možná zklamaní, protože nic neumí.

Těšil se, že se matka usměje a otec ho pochválí.

Ale místo toho…

„Ty pláčeš?“ Luciusův hlas ztvrdnul.

Draco popotáhl.

„Ne, ne.“

„Malfoy nikdy nepláče,“ zasyčel Lucius.

„A aby sis to pamatoval,“ vyzvedl Draca do vzduchu a položil ho na pohovku.

Draco zavřel oči a stisknul zuby.

Ruce zaryl do černé kůže.

Brzo se ozval svist otcova pevného řemene.

Draco se snažil. Opravdu se snažil neplakat, ale nedokázal to.

Rty si rozkousal do krve.

„Ne! Ne, prosím,“ vzlykal bolestí.

„Zvykej si,“ odpověděl Lucius chladně, když skončil.

„Život není lehký, Draco a bolest musíš přijímat hrdě, nezapomeň.“

Draco se otřásal tlumenými vzlyky a bolestí.

„Draco?“

„Jistě, otče. Já… já budu.“ šeptnul Draco slabě.

 

Draco stál venku a objímal své tělo pažemi. Utekl sem, jako pokaždé, když ho otec zbil.

„Je to pro tvé dobro,“ slyšel v hlavě matčin hlas.

„Musíš se naučit chovat, Draco. Pravý Malfoy dělá svému jménu čest.“

Nechápal.

Věděl jen, že si připadá slabý a opuštěný.

„Jednou odsud odejdu,“ zašeptal větru, který mu cuchal vlasy.

„Budu velikým čarodějem a otec na mě bude hrdý.“

Posadil se na kamenné schody.

Byl podzim, obloha těžkla ocelovou šedí, stromy se prohýbaly ve snaze uchránit poslední uschlé listy.

Temné jehličnany tvořily ponurou alej smrti.

„Chtěl bych mít dům, kde by stále svítilo slunce,“ vykládal dál větru.

„Bylo by tam mnoho dětí, všichni by si hráli společně a nikdo by nebyl smutný.“

Na obloze kroužili černí ptáci.

„Tolik bych chtěl kamaráda na hraní,“ postěžoval si Draco a třel si útlé paže, aby se ochránil před dotěrným chladem.

„Jednou jsem viděl v otcově pracovně knihu, kde byla velká kočička. Celá zlatá jako slunce a s hrozně chlupatou hlavou. Takovou bych chtěl. Dávala by na mě pozor, večer by usínala se mnou v pokoji a zaháněla by všechny zlé duchy.“

Draco se zasnil.

„Její srst by byla jako samet.“

Vzhlédnul k obloze.

„Ale otec nemá kočky rád,“ posmutněl.

Cítil, že ho v očích pálí slzy.

„Ale mám svého Drahokama. Jenže ten se mnou do pokoje nemůže. Musí zůstat venku.“

Draco si pohrával s dlouhými prsty.

Znovu si povzdechl. V černém svetru mu byla docela zima, ale to ho příliš netrápilo.

„Nechci se vrátit dovnitř,“ oznámil větru.

„Je tam tma. Řeknu ti tajemství, chceš?“ pokračoval.

Vítr mu odhodil vlasy z tváře a Draco to vzal jako souhlas.

„Já se tam bojím,“ zašeptal důvěrně.

„Ale nikdo to nesmí vědět. Otec by se zlobil, víš? Zase by mi nařezal.“

Draco zvedl oči nahoru k mrakům.

„Proč mě nemají rádi?“ zeptal se.

„Jsem hloupý? Nebo ošklivý? Nechtěli mě?“

Sevřel hlavu v dlaních.

„Matka říká, že umím jenom zlobit. Ale já už vím, co udělám. Budu se učit! Budu moc chytrý, věříš? A odteď už nikdy nebudu plakat. Slibuju.“

Dracovy prsty zakroužily vzduchem, jako by se pokoušel chytit studený chlad.

Kolem jeho dlaně se stříbrně zajiskřilo a Draco se pousmál.

Rád si takhle hrál, jen měl vždycky strach, aby ho při tom někdo nechytil.

Zlehka kreslil rukou kouzelné obrysy, které se seskupovaly do nádherných zjevení.

Byl tu kouzelný ladný pták s dlouhým krkem, běžící jednorožec i malý roztomilý Drak.

Draco se usmíval, bral si je do dlaně, díval se, jak mu z prstů proudí tekuté stříbro a rozpouští se v malých jiskrách kolem.

Oči mu zářily.

„Líbí se ti?“ zeptal se větru.

„Vždycky, když je mi smutno, tak tohle dokážu.“

Draco vzal elegantního stříbřitého ptáčka do dlaní a vyfouknul ho do vzduchu.

Dlouhá křídla a třpytivý ocas, ze kterého létaly drobné hvězdičky.

Vznesl se a ještě kousek letěl. Pak zamával křídly naposled a rozpustil se.

Dracovy oči znovu pohasly.

„Tohle se stane vždycky,“ šeptnul zklamaně.

 

Projde vlna za vlnou,

přesolený oči sou

draci krouží nad hlavou,

tvou

s utajenou lehkostí,

až tě chytí nepustí

tvoje kouzlo opustí tě

 

„Jsem na tebe hrdý, Draco,“ řekl Lucius Malfoy svému synovi.

Stáli vedle sebe na nástupišti 9 a ¾ a čekali na vlak do Bradavic.

Draco nastupoval do prvního ročníku.

Od okamžiku, kdy si povídal s větrem, uplynulo šest let.

Draco své slovo dodržel.

Teď, teď konečně přišel čas dokázat svému otci, že je stejně dobrý jako on.

 

( Anna K. Pohádka)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

RE: Ach...

(Alexis, 6. 2. 2008 21:59)

Ahoj a díky, že jsi tu :)
Jsem ráda, že se ti Pohádka líbí...
A už zase mě nutíš se červenat... :) díky moc...

Ach...

(Memorin, 1. 2. 2008 21:56)

Na fanu jsem ji kupodivu neviděla a nevím proč.
Je nádherná!
Nemám víc slov... pro tebe má Jedinečná!