...Až...
Na zemi je právě rok 1851 po Kristu. Ale tady se čas počítá jinak. Tady se píšou jiné dějiny. A čím vyšší číslo naskakuje světu nahoře, tím vzdálenější mu jsme. Lidé už na nás nevěří. Ne tolik jako dřív a je to stále horší a horší. Ale my je nepotřebujeme k životu. Za hranicí jejich myšlení probíhá dál boj o jejich svět. Ten, o kterém si bláhově myslí, že jim patří. A že jsou jediní.
„Než sejdeš dolů, Vivian, budu ti vyprávět jeden příběh.“
Jmenuji se Archibald a Vivian je moje chráněnka. Každý Mladší tu má svého ochránce, dokud nevyroste a nezesílí natolik, aby se už nemusel ostatních bát. Vivian je mladičký démon, jsou jí teprve tři věky. Ve vašem počítání to je tři sta let. Je tu kvůli vraždě svého otce a sebevraždě. Z každého člověka, který někoho zabije, se po smrti stává démon. Vivian zemřela mladá. Ale není to její příběh, který dnes budu vyprávět.
„Poslouchám tě,“ teď se usmála a opřela se o mou zadní nohu. Opatrně jsem kolem ní položil svůj ocas, abych ji zahřál.
„Jsi maličká jako první jarní kvítek, jsi nezkušená, Vivian. Až sejdeš dolů, poznáš, že je tam všechno jiné. Teprve tam pochopíš, jak vypadá skutečné Peklo. Proto ti chci říct něco, co je pro jiné tajemstvím. Je to stará legenda o anděli jménem Gabriel...“
Gabriel byl nádherný mladý anděl s vlasy tmavými jako noc a očima modrýma jako letní nebe. Přišel na svět dávno po tom, co jsme se rozdělili na ty dobré a na ty zlé. Přesto jsou to už stovky lidských let od té doby, co odešel z nebe.
Jednoho dne mu řekl archanděl Uriel, jeho dobrý přítel a rádce: „Gabrieli, je čas, abys sešel dolů k lidem a začal jim pomáhat a ochraňovat je. Ale nesmíš se nikomu z nich dát vidět, jen kdyby člověk, jehož ses rozhodl ochraňovat, chtěl udělat něco velmi zlého. Jakmile se mu totiž jednou zjevíš, uvidí tě, kdykoli bude chtít.“
Gabriel poslechl a od té doby pomáhal lidem, jak nejvíc mohl. Trvalo to dlouho a zdálo se, že to nikdy neskončí a vše bude tak, jak má, ale Uriel jednou Gabriela zavolal k sobě.
„Na zemi žije jedna dívka, její jméno je Marion a je to dcera krále. Jejím přáním je zemřít a každý den se trápí stále víc. Běž a vyrvi její duši Peklu, Gabrieli. Svěřuji ti ji.“
Gabriel tedy sešel dolů, aby nalezl dívku jménem Marion.
Když ji poprvé uviděl, seděla na skále nad mořem a dlouhé zlaté vlasy se jí třpytily v zapadajícím slunci. Gabriel měl náhle pocit, že nikdy neviděl nic tak krásného a všechna nebeská sláva jako by mu byla neskutečně vzdálená. Zůstal tedy blízko ní, opatroval každý její krok a dělal všechno, co dokázal, aby byla šťastná, ale princezniny oči zůstávaly smutné.
Marion často chodívala na skálu nad mořem, sedala na ní a dívala se do dáli. Jednoho dne ale přistoupila k okraji tak blízko, že se Gabrielovi málem zastavilo srdce. Zavřela oči, aby neviděla hloubku pod sebou, když uslyšela naléhavý hlas, který ji volá.
„Nedělej to, Marion. Miluji tě.“
Otočila se za hlasem a couvla od okraje zpět. Před ní stál krásný mladý muž s velkými bílými křídly, jeho kůže a oči se třpytily jako pozlacené.
„Jsem Gabriel,“ řekl. „Tvůj strážný anděl.“
„Já mám svého anděla?“ zeptala se.
„Jistě,“ usmál se. „Nahoře na tebe často myslíme.“
Marion a Gabriel pak byli stále spolu. Princezna se uzdravila ze svého trápení, znovu se smála a poletovala po zahradách jako motýlek. Dlouhé hodiny si povídali a Gabriel vyprávěl o nebi a hvězdách a houpal ji v náručí. A dřív, než přešel rok, se spolu milovali.
Z nebe pro Gabriela nikdo nepřicházel, ale jeho to netrápilo. Všechno, pro co teď žil, byla Marion. Ta sedávala v zahradách, krásná a zasněná, pletla věnce z barevných květů a ty pak na ulicích rozdávala dětem. „Ty jsi ten jediný pravý anděl, kterého znám,“ říkal jí Gabriel.
„A ty budeš navěky můj milovaný,“ odpovídala mu.
Jednoho dne král rozhodl, že se spolu s Marion vypraví navštívit jejího staršího bratra, který žil v paláci mnoho mil na sever.
Vyjeli v podvečer spolu s velkou družinou, mnoha dary a vojáky. Když nad mořem zapadalo slunce, princezna zastavila koně a zůstalo s ní jen pár mužů, zatímco ostatní už byli skoro pryč. Nešťastnou náhodou v tu chvíli byl Gabriel zrovna daleko od cesty, zahlédl totiž v dálce blankytné květy. „Krásně se budou hodit Marion k šatům,“ pomyslel si a chtěl jeden utrhnout, když uslyšel její křik. Byl zpátky u ní během okamžiku, ale už bylo pozdě.Vojáci kolem do jednoho pobiti a bránící se princezně právě vrazil jeden ze zlodějů do srdce nůž.
Gabriel vykřikl a vrhl se k ní, její tělo ale bylo mrtvé. Vzhlédl a viděl její duši, obroubenou zlatým světlem, jak stoupá k nebesům.
„Marion,“ zakřičel a vylétl za ní.
„Gabrieli,“ zašeptala a natáhla k němu svou dlaň.
Do cesty mu ale vstoupil Uriel. „Nemůžeš dál, Gabrieli.“
„Proč ne? Co se stalo?“
„Spáchal jsi hřích. Její duše je očištěna a bude se moci opájet nebeskou radostí, ale ty už mezi nás nepatříš.“
„Nemůžeš nás přece oddělit! Ona je můj život!“
„Tvůj život měl být jen Bůh a služba. Místo toho jsi svedl nevinnou dívku. Jsi vyhoštěn!“
„Gabrieli!“ Marion se už pomalu vytrácela, tak daleko od něj už byla.
„Gabrieli, neopouštěj mě!“
Pohlédl nahoru se slzami v očích.
„Copak už nejsme přátelé, Urieli?“ zašeptal.
„Ne. Je mi to líto,“ řekl Uriel, ale vůbec tak nevypadal. Pak jedním mávnutím dlaně svrhnul Gabriela z oblohy.
„Počkej na mě, Marion,“ zavolal Gabriel, zatímco padal. „Přijdu pro tebe!“
„Budu čekat, lásko,“ slyšel ji zpět už jen jako tenkou ozvěnu. „Dokud nepřijdeš…“
Když Gabriel dopadl na zem, těžce si poranil obě křídla a ztratil vědomí. Na jak dlouho? To bohužel nevím. Jisté je, že když se probudil, zůstal po mnoho dní sedět na skále nad mořem a po tvářích mu stékaly slzy, které pálily jako kyselina. Jednoho dne si myslel, že už nebude dál žít, protože mu srdce pukne bolestí, když na něj padl stín.
Vzhlédl a uviděl muže, muže tak krásného, že to ani popsat nedovedl. Snad měl vlasy uhlově černé, byl vysoký a štíhlý a jeho oči vypadaly, jako by ani neměly duhovky, ale možná, že byl spíš drobný, zlatovlasý a s očima ledově modrýma. Ať už to bylo jakkoli, usmál se na Gabriela a řekl.
„Vím, že se trápíš, anděli, a vidím také, že ses zranil. Rád bych ti pomohl.“
„Kdo jsi?“ zeptal se Gabriel, protože cítil zvláštní mrazení v celém těle a cítil trochu strach, ale nebylo to nepříjemné.
Muž se zasmál. „Tys mě nepoznal? Ovšem – jsi tak mladý. Taky jsem byl mladý, když mě z nebe vyhostili.“
„Ty jsi… On?“ napadlo Gabriela.
Muž se usmál, kývl a kleknul si k němu. Gabriel ucítil jeho ruce na svých křídlech a ramenou a najednou byl zdráv, křídla měl zhojená a šrámy zmizely.
„Proč mi pomáháš?“ zeptal se opatrně. „A co za to budeš chtít?“
„Co bych za to chtěl?“ opáčil muž zamyšleně. „Nic. Jen aby sis poslechl, co ti přicházím říct.“
„Poslouchám tě,“ řekl Gabriel.
„Och, odpusť,“ muž se posadil vedle něj. „Jsem nezdvořilý. Nejdřív mluv ty o svém trápení.“
„Jsem smutný, protože má láska je mrtvá a já nemůžu za ní.“
Muž se soucitně dotkl jeho tváře. „Ale slíbila ti, že na tebe počká, nemám pravdu?“
„Ano. Ale já tady mezi lidmi zahynu nebo zešílím. Jak dlouho budu čekat?“
„To nikdo neví,“ odpověděl muž. „Ani já ne. Ale dokud nebe nepadne, tak ji neuvidíš, to je jisté.“
„Co tu budu dělat?“ zanaříkal Gabriel. „Věčnost a sám? A až přijde Konec, jak se dostanu za ní?“
„Možná bych ti mohl pomoci,“ řekl muž. „Mohl bych tě vzít sebou, kdybys chtěl. U mne budeš v bezpečí a tvá síla se nerozplyne.“
„Ale proč bys to dělal?“
„Také mi říkají padlý anděl, víš,“ odpověděl muž.
„Padlý anděl,“ zašeptal Gabriel tichounce.
„Ano. Tak nás nazývají v nebi. Já říkám andělům, jako jsi ty jinak.“
„A jak?“
„Ti, kteří prozřeli. Na lásce není nic špatného, Gabrieli. A není míň proto, že to byla láska k ženě. V nebi neumějí odpouštět.“
„To už vím.“ Gabriel sklonil hlavu.
„Půjdeš se mnou?“ Muž vstal a nabídl mu svou dlaň. „Až přijde náš čas, pomůžu ti dostat tvou Marion zpět.“
„V nebi říkali, že jsi lhář,“ řekl Gabriel potichu a vzhlédl do jeho očí.
„A čemu věříš ty?“ zeptal se Muž.
„Tobě,“ řekl Gabriel a přijal nabízenou ruku. Muž mu pomohl vstát a od té doby už Gabriela na zemi nikdo neviděl.
„A to je konec příběhu?“ zeptala se Vivian.
„Ne,“ odpověděl jsem. „Až půjdeš dolů, s Gabrielem se setkáš. Ale změnil se. Každý se totiž změní, když je příliš dlouho blízko Knížete.“
„Archibalde?“
„Copak,“ zeptal jsem se a jemně do ní šťouchnul.
„Kde je pravda? Mají ji oni nebo my?“
„Těžko říct,“ zakýval jsem hlavou. „To záleží na úhlu pohledu. Jsou lidé, jako tvůj otec, kteří ubližovali ostatním a zničili životy jiných a takoví by měli být potrestáni, jak se říká v nebi. Ale někteří lidé, jako ty, byli nevinní. Potřebovali pomoc, ale nebe se neozvalo. Tak si pomohli sami. A teď jsou tady zrovna tak. To je jen těžko spravedlivé. Černé kočky také nemohou za svou barvu a přece patří sem k nám. Nebo mnoho jiných bytostí, kterých se lidé bojí a odsuzují je. Staří bohové, co už nikam nepatří, čarodějové, kteří se snažili pomáhat a andělé, kteří nebyli dost ledoví. I nebe se změnilo, víš?“
„Jak to?“ Objala jeden z mých drápů svýma útlýma rukama a položila si na něj hlavu.
„Na počátku možná bylo jen dobro. Ale to bylo ještě před vznikem světa v nekonečnu, jak prostoru, tak času. Tím myslím, že nic tehdy nebylo. Ani čas, ani prostor. Jen Bůh. A byl úplně sám. Ale pak stvořil svět a všechno ostatní a najednou už dobro nemohlo být samo. Pak by totiž svět nemohl fungovat. Ne, neptej se mě proč. Je to jako s mincí, která má dvě strany, jako se střídá den a noc, jako je muž a žena. Nevím, jak jinak ti to říct.“
„A co bylo dál?“
„Hmmm,“ zavřel jsem oči a zase je otevřel. „Kdo ví, jak přesně se to tenkrát událo… Jestli to všechno bylo součástí plánu nebo ne? Lidé o tom ve svých knihách nemluví, ale dřív, než byl svět a všechno ostatní, stvořil Hospodin anděly a nás. Anděly, bytosti světla, aby mu pomáhali a nás… k ochraně a jako strážce dějin a věčné moudrosti. Měli jsme stát stranou světů a pozorovat, nic víc. Jenže nakonec se svět měnil rychleji, než kdokoli čekal. Lucifer padl a povstal jako Pán temnot a vyhlásil Nebi válku. Tak vzniklo Peklo a je rok za rokem větší a větší. Trvalo mnoho věků, kdy se bojovalo. Na nebi, na zemi i pod zemí. A dřív nebo později si každý musel vybrat svou stranu.“
Vivian na mě visela těma svýma obrovskýma očima. Povzdechl jsem si a z nozder mi vyšlo trochu horkého kouře. Prskla, otřásla se, ale pak poprosila: „Pokračuj.“
„My jsme zůstali neutrální nejdéle ze všech velkých národů. Žili jsme na zemi, protože mezi hvězdy kvůli válkám už nikdo kromě andělů nesměl. Ale chřadli jsme. Andělé už na zem nechodili a my potřebovali jejich světlo, aby nás živilo. A lidí bylo stále víc a víc. Stahovali jsme se do hor a roklí a začínali jsme cítit úzkost. Měli jsme hlad a naše mláďata umírala. Někteří z nás z toho zešíleli, začali vraždit lidi a všechno živé, metali kolem sebe oheň a zkázu. Pak se objevili lidští bojovníci, na zemi je nazývali hrdiny, a začali nás vybíjet ve velkém. Lidé se nás báli a viděli v nás zlo. Možná proto, že jsme uměli mluvit a myslet a to bylo něco, co už v té době považovali lidé výhradně za svojí doménu. Chm,“ odfrknul jsem si.
„Měla bys také vědět, že pojmy jako dobro a zlo vznikly v nebi. Pravidla a příkazy, vlastně všechny se kterými se setkáš, to je jejich dílo. Anarchie a moudrost, to jsou dvě věci, kterých se nejvíc bojí. Ani nevím, kdy se to tak změnilo. Pamatuji si anděly jako krásné a čisté, zářivé bytosti, plné obdivu, ale najednou to bylo jinak. Byli nepřístupní. Zatvrzelí. Ale abych se vrátil zpět. Byli jsme tenkrát zoufalí. Naše děti hladověly a my jim nemohli pomoci. Tenkrát nás svolal náš vůdce, nejstarší drak ze všech, na tajné místo v horách, kam lidé ještě nechodili a řekl nám, že se musíme rozhodnout, jak dál. Někteří navrhovali nechat vše na osudu. Jiní si přáli jednat. Nakonec jsme po dlouhých rozmluvách vyslali do nebe poselstvo s prosbou o pomoc. A tehdy jsem poprvé pochopil, že se něco změnilo. Když jsme přilétli nahoru, brána byla zavřená. ‚Moudrost není pro lidi bezpečná,‘ řekli nám. ‚Oni potřebují víru.‘ A poslali nás pryč. Nějakou dobu jsme živořili dál a slábli jsme. Naši nestarší umírali vysílením, malí se nerodili a mnoho nás zemřelo díky lidem, kteří toužili po slávě, dobrodružství a pokladech opředených kouzly. Proto nás vůdce opět všechny svolal a my se radili, jak dál. Někteří říkali, že nemůžeme dělat nic. Někteří vyzývali náš národ k boji. Někteří řekli, že bychom měli odejít někam, kde nebudeme pronásledováni. A někteří řekli, že když nás odmítli v nebi, můžeme se obrátit na pomoc do Pekla.“
Odmlčel jsem se, abych se rozhodl, co říct dál. Někdy je těžké mluvit s těmito mláďaty tak, aby porozuměli. Vivian mě ale netrpělivě zatahala za křídlo, takže jsem pokračoval.
„Pravda je, že Kníže nám mnohokrát předtím nabízel pomoc, ale my vždy s díky odmítli. Tenkrát se náš národ rozdělil. Jedni Peklo odmítali a odešli daleko na Východ, kde lidé věří v jiné bohy a draky pro jejich moudrost a sílu ctí. My ostatní jsme přijali nabídku Knížete. Řekl nám: ‚Jste vznešený národ, o nic menší než andělé, proto vám nenabízím službu, ale partnerství. Lidé vás ničí a nebe vás zavrhlo ve strachu z toho, co samo stvořilo. Chybí vám potrava a místo. Dám vám obojí.‘ Tak se stalo, že jsme přišli sem, Vivian, a proto máme jiné postavení než ostatní obyvatelé Pekla. Protože On nelhal. Rád si s námi povídá, protože býval andělem a pouto mezi anděly a draky je silné. Nic po nás nechce, můžeme dělat, co uznáme za vhodné. Jen nesmíme opustit Peklo. Dokud nepřijde čas.“
Vivian si stoupla na špičky a pohladila mě po čumáku. Přimhouřil jsem spokojeně oči.
„Stále je nás málo. Naše… hmmm… jak to říkáte… samice byly slabší než my a mnoho jich zemřelo. Některé vysílením, jiné když bránily svá mláďata. Také nám tu chybí obloha. Nevíš, jak toužím proletět se zase mezi hvězdami. Je to už tak dlouho… Proto mě tolik potěšilo, když jsi přivedla toho anděla. Bylo to jako cítit čerstvý vítr kolem sebe. Slyšet nový hlas. Byl příliš mladý, ale chytrý. Líbil se mi, opravdu. Škoda, že si ho Kníže tak brzo odvedl.“
Povzdechla si. „Také se o Michaela bojím. Co myslíš, že s ním ve třináctém je?“
„Určitě nic zlého,“ povzbudivě jsem na ni mrknul. „Až tam budeš, tak to zjistíš. Ale buď na sebe opatrná. Je tam mnoho síly, možná pro tebe až příliš mnoho. Je to nesrovnatelné s nižšími poschodími. Ale pokud to přežiješ několik prvních dní, zvykneš si.“
„Děkuji,“ objala mě kolem krku a přitiskla ke mně svou hlavinku.
„Tak už běž,“ pobídl jsem ji. „Máš nejvyšší čas.“
Ještě jsem zahlédl, jak mi zamávala, než vstoupila do stínu.
„Proč jí dáváš naději?“
Pomalu jsem otočil hlavu. „Víš, že je neslušné poslouchat cizí rozhovory, Maxmiliene.“
„Teď jsem přišel,“ pokrčil rameny.
„Nechtěj mě rozesmát,“ položil jsem si hlavu na přední pracky. „Vím o tobě celou dobu.“
„Dobrá, dobrá, tak odpověz!“
„Protože naděje je to poslední co zůstane, až všechno ostatní zemře. Až zemřeme i my.“
„Ty i já víme, že Kníže už jí Michaela nikdy nevrátí, zničí ho a udělá z něj stejnou zrůdu jako z Gabriela, Rafaela, Sabraela a těch dalších. Jeho křídla zčernají a jeho duše bude přetékat hořkostí. Opravdu chceš, aby to Vivian viděla?“
„Ale Maxmiliene,“ podíval jsem se na něj a vyfoukl trochu kouře. „Za prvé Michaelova křídla jsou stále bělostná jako sníh. A jestli bude Vivian blízko něho, také taková zůstanou. Stejně jako jeho duše. A za druhé – nemrač se tak, všechno záleží jen na Knížeti. Já se za Vivian a Michaela přimluvím, protože on se mi líbí, kdežto ty ne. Jsi jen zbrklé mládě…“
„Mládě?“ utrhl se na mě. „Jsem nejmocnější…“
„Upír tady, ano, to vím. A jsi to ty, kdo se do Vivian zamiloval, když jsi ji měl před tři sta lety na zemi dostat k nám. A jsi to ty, kdo ji nestihl proměnit v upíra dřív, než se zabila. A také jsi to byl ty, kdo přišel pozdě, když se tenkrát mláďata přidělovala nám. A proto jsem se stal jejím ochráncem já. A znám ji lépe než ty. Tvá rasa ještě ani neexistovala, když jsme my už kroužili nad zemí, tak se nevytahuj, mládě.“
„Omlouvám se,“ sklopil hlavu.
„V pořádku,“ řekl jsem smířlivě. „Každý se může zmýlit.“
„Myslíš, že už ji nedostanu zpátky?“ zeptal se mě a zněl tak nějak zoufale.
„To já nevím. Ale ty i já známe Knížete. Michael se buď změní nebo zahyne. On může trpět jeho čistou duši nějaký čas. Ale nebude to věčně. A Vivian ho bude chtít zachránit. Pak na ni můžeš čekat.“
Usmál se. „Ano. Až se to stane, budu připraven.“
„Pohlídej mi ji ve třináctém, ano? Na mě je to už moc hluboko. Udusil bych se,“ prohodil jsem k němu. „A ona je maličká. Dostala se mezi elitu příliš rychle.“
„Nelíbí se mi to,“ přikývnul. „Nevíš, proč si ji Kníže vybral?“
„Žárlivost není ctnost,“ upozornil jsem ho. „Zeptej se Ho.“
Za malou chvíli zmizel ve stínech, stejně jako Vivian.
Stočil jsem se do klubíčka a uložil se ke spánku. Cítil jsem se ospalý a malátný. To obavy o Vivian mě tolik oslabují. Potřeboval jsem si odpočinout.
„Archibalde?“
„Ano, Falco?“ otevřel jsem jedno oko a pohlédl na útlého černého draka, který položil svou hlavu vedle mě.
„Proč jim tolik lžeš, myslím, o budoucnosti? Oba přece víme, že konec téhle války nikdy nepřijde, dokud bude svět existovat.“
„Jsou to jen děti, Falco,“ řekl jsem tiše.
„Nemůžeme jim brát jejich sny.“
„Ale až jednou přijdou na to, jak je to ve skutečnosti…“
„Neříkej to slovo, Falco. Žádné až ve skutečnosti neexistuje. Je jen teď a to, co můžeme udělat. Je lepší, když to nevědí.“
„Víš, co s nimi bude?“
„Ne. To záleží jen na tom, jestli pochopili, co musí udělat. O našem Osudu přece rozhodujeme i my, hvězdy v tom nejsou samy.“
„A co když to nevědí?“
„To zjistíme. Ale nepodceňuj je tolik. Sny dokáží zázraky.“