Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jako ve snu

17. 8. 2007

Můj život je jen sen.

Můj život je jen láska.

      Pták, který umírá.

V mlhách,

      kde se zrodil den.

 

„Miluju tě, Harry,“ zašeptal blonďatý chlapec.

 

Stáli vedle sebe a dívali se dolů z té ohromné výšky. V propasti pod nimi se líně převalovala mlha. Na zlatých a rudých listech stromů se třpytila jinovatka. Šedá oblaka skrývala večerní nebe. Vítr jemně proplétal jejich vlasy, když se objali.

„Polib mě,“ požádal ho Harry.

Ve vzduchu se chvěl mráz a od úst jim stoupala pára.

Ani jednomu z nich však nebyla zima. Jejich rty se lehce spojily, téměř váhavě.

Lehounce jako sen.

Procházeli spolu tmavým vysokým lesem. Holé jasany a buky se střídaly s temně zelenými větvemi smrků a vybledlou trávou, sahající jim až k pasu.

Drželi se za ruce. Posvátné ticho je obklopovalo stejně jako závěje bílého sněhu s odlesky měsíce. „Je tu tak krásně,“ vydechl bojácně. Nechtěl porušit hluboký spánek lesa.

Harry se usmál a díval se na stříbrné světlo hvězd, které se odráželo v jeho očích i vlasech.

„I ty jsi krásný,“ odpověděl.

Právě svítalo. Zlatavé světlo barvilo červánky, pak se přehouplo přes kopce a dotklo se luk a polí. Všechno se rázem koupalo v záplavě slunečního svitu. Ptáci začínali zpívat, zprvu jen nesměle, ale pak jejich hlasy nabíraly na síle. Opírali se zády o rozkvetlou jabloň. Vítr snášel růžové lístky a ty jim padaly do vlasů. Opřel si hlavu o Harryho rameno. Byl ospalý, příjemně a sladce unavený a na rtech cítil jeho chuť.

„Můj Harry,“ zamumlal. Černovlasý chlapec ho objal a vtáhl ho do náručí.

„Jen spi, má lásko,“ zašeptal něžně. „Ještě je brzy. Jen spi.“

Temné mraky se převalovaly oblohou. Bylo dusno a bouře na sebe nenechala dlouho čekat. Liják bičoval bílé květy kopretin, opíral se do oken a bušil do střech.

Vyběhnul ven a vztáhl ruce k nebi. Radostí zavýsknul, když se červeně zablesklo a vzápětí se ozval hrom. Zatočil se do kola a smál se. Déšť ho promáčel až na kůži, ale nevadilo to. Kapky byly teplé a příjemné jako pohlazení. Lehnul si do mokré trávy a převaloval se sem a tam. Mezi prsty chytil sedmikrásku.

„Pojď dovnitř, ať nenastydneš,“ uslyšel Harryho hlas.

„Ještě chvilku,“ zaprosil.

Seděl v křesle a nechal Harryho, aby mu sušil vlasy. Zabalený do dlouhého hřejivého županu, držel v ruce pohár se svařeným vínem. Příjemná vůně naplňovala pokoj a mísila se s praskotem polen, hořících v krbu. Bylo pozdě, ale na obloze se ještě držely poslední odlesky světla. Harry mu pročesával dlouhé vysušené prameny a něžně ho hladil po ramennou.

„Skřivánku,“ zašeptal mu zasněně do ouška.

S úsměvem dopil víno a odložil sklenici vedle sebe.

„Ještě budu chvíli psát,“ oznámil Harrymu. „Něco mě napadlo.“

Znovu byl podzim. Vítr rval listí, déšť studil a šerá obloha svírala srdce. Stáli spolu pod vysokou kamennou klenbou a naslouchali hudbě varhan a chóru hlasů. Plakal. Slzy lítosti nad promarněným životem se nedaly zastavit. Jeho matka byla mrtvá. Tolik v tu chvíli nenáviděl. Nenáviděl muže, který to způsobil. Harry ho konejšivě objal kolem ramen.

Světlé vlasy a bledá kůže se podivně odrážely od černého svetru a kalhot. Tohle nebyl pohřeb, jen opožděná mše za její ubohou duši. Na pohřeb svojí vlastní matky nešel. Nechtěl ho vidět. Nechtěl se setkat s nikým z takzvaných přátel, kteří obklopovali jejich rodinu. Už dávno s nimi přestal udržovat všechny styky. Teď si to ale vyčítal. Kvůli matce.

Vlastně sem přišli jen náhodou. O její smrti se dočetl z novin. A teď v něm rostla chuť zabíjet.

Opřel se o Harryho a marně se snažil potlačit slzy. Připadal si zlomený, opuštěný a sám.

Na dlouhou dobu se uzavřel do sebe. Na dlouhou dobu, kdy výčitky a smutek spolu s bolestí ostrou jako břitva rozřezávaly jeho duši na cáry. Na dlouhou dobu, kdy si myslel, že mu nemůže být hůř. Harry byl stále s ním. Něžné polibky a uklidňující pohlazení ho držely při vědomí a dávaly mu vůli žít. Dny, kdy se budil pláčem a zmožený slzami usínal v Harryho náručí. Jediná bytost, na které mu záleželo, ta jediná, která o něj pečovala a už od dětství mu dávala svou důvěru a lásku, byla pryč. Zklamal ji. Zklamal i sebe.

Tak to šlo dlouho, možná až příliš. Do té chvíle, než se Harry rozhodl vzít jeho pomstu do svých rukou.

Zůstala mu jen slepá nenávist a hořké šílenství. Zabil ho. Konečně ho zabil, svého otce, toho, který byl vším vinen. Bohužel, bylo pozdě.

 

Byl znovu podzim. Na zem se snášelo barevné listí a vzduchem kroužili ptáci. Roky ukradeného života minuly. Draco plakal. Tiše se mu po tvářích řinuly slzy, pálily a studily, jak mu mrzly na tvářích.

„Odpusť mi to, Harry,“ zašeptal.

 

Klečel na kolenou a v ruce držel svazek rudých růží.

Jeho Harry je má rád.

„Odpusť mi.“

 

Pomalu se zvedl a sehnul se k mramorové desce. Opatrně položil růže přímo doprostřed. Nechal slzy, aby rozpily obraz všeho kolem. Dopadly na růže jako déšť a stekly na bílý mramor. Zlehka políbil plátky růží.

„Zase přijdu, Harry.“

Otočil se a beze spěchu odcházel.

 

Nechci víc

      než žít

            svůj život.

Nechci víc…

   Víc než mám.

Jen mě nechte

       ještě jednou letět s ptáky.

Na jejich křídlech.

Ještě naposled.

Můj život je jen sen.

Můj život je jen ptákem.

      Láska, která umírá

uprostřed snů

         mezi sítěmi

pod oblohou.

Nechte mě žít, bude-li žít On.

Nechte mě žít spolu s ním.

Můj život je jen pavučina.

Pavučina snů.

 

( Večernice – úryvky )

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Některé jednorázovky...

(Lyn, 5. 5. 2017 7:27)

... musím číst podruhé, než je pochopím, ale pak je musím zase uložit do PC k Tvým dalším skvělým dílkům.

RE: Sia

(Alexis, 29. 6. 2010 17:33)

Moc mě těší, že se ti báseň zamlouvá... :) Jak píšu v Disclaimeru, všechny texty, keré nemají uvedeny autora nebo interpreta jsou moje vlastní, stejně tak i tenhle. :) Kdybys tedy měla zájem něco víc se dozvědět, můžeš mě kontaktovat na Thia@seznam.cz
S pozdravem Lexie ;)

Prosba

(Sia, 29. 6. 2010 10:19)

Ahoj, prosím Tě, mohla bych znát autora či jiné bližší informace o básni, která je součástí této povídky? Jsem sice naprosté střevo, co se týče jakékoli hloubky poezie, ale tohle je krása, chtěla bych si ji přečíst celou :)... Děkuji

Jako ve snu

(Paulína, 3. 5. 2008 17:12)

podle mne je to strasne hezke myslela jsem ze budu brecek kdyz jsem to cetla