Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hořím

1. 1. 2014

Hořím. Jsem jako opilý.

 

Všechny ty polibky, které jsem dostal, jen tak, zadarmo, dokonce i dnešní večer. Jsem teď unavený, ospalý pod tou tíží lásky. Všechno bylo plné jasu a intenzity, ještě před chvílí, a teď zbývá jen malátnost a propast spánku. Nejsladší náruč na světě. Nemám nic proti zapomnění, nevadí mi malátnost. Ne tady, ne s ním. Je to úplně jiné než všechny ty výšky, kam obvykle stoupáme, ty hloubky, do nichž se pak propadám, úplně jiné… Je v tom jen klid.

 

Cítím život pod svým tělem, cítím, jak pulsuje a bije; srdce, kousek, docela malý kousek pod tím místem, kam jsem položil hlavu, abych si odpočinul. Usínám, spím a při tom hořím. Vždycky budu hořet v jeho přítomnosti. Jednou možná shořím na prach.

 

Držel mě kolem pasu celou cestu z baru. Líbali jsme se ve výtahu, i když to nerad přiznávám, tohle jsou koneckonců věci, které patří za zavřené dveře. Nikdo s námi nejel a na ulicích se už dnes lidé sotva nad něčím pozastaví.

Není čeho se bát, říkal. 

Chci tě, říkal.

A jak jsme šli po ulici, nakláněl se ke mně a šeptal mi všechny ty věci, které se mnou chce dělat, jen co budeme sami. Které mi bude dělat, až budeme sami.

Byla tma, nikdo si jistě nevšimnul, že mi tváře planou.

Je to tvá vina, řekl. Tvá vina, že jsem v tomhle stavu. Neměl jsi chodit tančit.

Vím, že má pravdu, ale hráli mou oblíbenou píseň a světla byla tak omamná. Nedokázal jsem zůstat v klidu sedět. Něco jsem pil. A alkohol je horký a těžký a ostrý – rozehřeje tělo, ztíží myšlení a přiostří smysly. Pak jsou světla kouzelná a vzduch hladí a vůně mi pronikají až na dřeň. A hudba duní… duní. Nemohl jsem zůstat sedět.

„Stydíš se za mě?“ šeptal jsem.

Ale on říkal jen, že jsem nádherný. A já ho tolik chtěl.

 

A pak se dveře do apartmánu v nejvyšším poschodí zavřely a on opravdu dělal všechny ty věci, o nichž mi šeptal do ucha v chladném nočním vzduchu. Úplně  všechny. Jsem teď tak unavený, že bych mohl zemřít. Ale zemřel bych dokonale šťastný.

 

Jeho srdce bije klidně, pravidelně do rytmu s mým dechem. Přeju si vlastnit jeho srdce, vyrvat z něj všechno, co nejsem já sám, jsem sobecký, dětinský a krutý.

Tolik jsem toho už slyšel o tom, jak špatný jsem. Nějakou dobu jsem ho podezříval. Že mi lže, že mě nemiluje, že má nějaký divný skrytý důvod proto, aby se mnou byl. Ještě se chvěju, když na to pomyslím.

Podezříval bych i sám sebe, kdyby to šlo ještě o něco víc.

Jsem přesně tak špatný, jak všichni tvrdí. Sobecký, dětinský a krutý. Snadno se urážím a snad se chovám nevyzpytatelně. A jsem majetnický a pokrytec a zbabělec a zloděj a lhář.
To všechno je pravda.

Miluju ho, potřebuju ho, chci ho.

 

Rozbrečelo mě, když jsem si před pár měsíci uvědomil, že jsem se do něj zamiloval. Nikdy to nepřinese nic dobrého, já vím. Ani jednomu z nás ne. Jen komplikace a další komplikace. Už takovou dobu jsme spolu šukali, už několik let jsem věděl, že mě miluje. Nečekal jsem to, nebyla to součást plánu. Nechtěl jsem se zamilovat. Nikdy to nedopadne dobře. Ale přelilo se to přese mě jako vlna. Najednou a jako kdybych to náhle věděl celou dobu. Jako by tu ten pocit byl od začátku a já ho jen neviděl.

Asi tu byl celou dobu a já byl zatím slepý.

 

Teď hořím. Jeho polibky na mých zádech a levém ramenu. Jeho polibky, jeho jazyk, jeho horká kůže. Nemá dost, byl tak trpělivý. Nemůžu ho odmítnout. Smí si dělat, co chce, samozřejmě. Jsou chvíle, kdy mu to dovolím.

 

Ne, nechápu, co na mě vidí. Zdá se mi to směšné, že mě někdo může nazývat sladkým, když se ráno vzbudím, rozcuchaný, rozlámaný a ulepený, a nutně potřebuju sprchu, že někdo může tvrdit, že jsem roztomilý, když se pokouším uvařit oběd (ach, nikdo mě nevaroval), že někdo může říkat, že jsem ho omámil tajemstvím, jen když mi na procházce podél řeky vítr zvedne vlasy a já se trochu zamyslím, že někoho roztoužím, když budu tančit, a on pak bude šeptat o tom, že neviděl nikdy nic erotičtějšího, než je každý můj pohyb.

Jak můžu být zároveň tím vším? Sladký a roztomilý a tajemný a sexy. Nedává to smysl. Pro něj však jsem, to už vím. A když se vidím jeho očima, je najednou všechno dokonalé. Můžu mu dovolit, co jen bude chtít. Dnes v noci, přinejmenším.

 

Bože, jak je dokonalý, horký a velký, celý se schovám v jeho náruči a líbám jeho krk, zanechávám stopy, jednu za druhou, ale on neprotestuje. Snad jsme toho dnes večer oba hodně vypili. Ale byl tak trpělivý a tak dlouho čekal. Vždycky je pozorný a trpělivý a galantní a starostlivý – všechno, co si nezasloužím, všechno, co chci. Poslouchá moje stížnosti a jde pryč, když mu řeknu, aby šel, že chci být sám. Vloudí se do kuchyně, kdykoli si všimne, že se snažím, a ne, není to kvůli němu, že jsem si předplatil časopis o vaření a naučil se dělat ty nejsladší makronky, lehounké jako sněhové pohlazení, není to proto, že bych si všiml, že má rád sladké. A nenaučil mě pít vodku s dýňovým džusem, což jsem vždycky považoval za hrozně plebejské pití. Na druhou stranu, to pro mě voní po koření a dřevě a jehličí borovic. Vždycky používá parfém, který mu vyberu. Stačí mi, abych cítil tu vůni, a rozhořím se.

 

Vím, že je obklopen plameny, ale žádný z nich nehoří tak silně jako já. Čím chladnější barva, tím větší žár. Já žhnu ze všech nejchladněji, můj plamen je světlo hvězd, žádná obyčejná lidská výheň. Spálím všechny, kdo by mě chtěli o něj připravit. Jen já mu dám světlo a lásku a domov. Dřív jsem nežárlil, nezáleželo mi na mužích, kteří třeba byli přede mnou, ani na tom ostatním. Teď na to jen nechci myslet. Dovolil bych mu ještě jiné bokovky mimo mě, snad, kdybych o nich předem věděl. Kdybych měl jistotu, že je nebude milovat. Že se nakonec vždycky otočí a podívá se zpátky na mě. Že nakonec vždycky uvidí jen mě. Vím, že to má se mnou těžké.

Nechci na to myslet, lásko.

Potřebuju tě, miluju tě, chci tě.

 

Láska… je podivná. Jak můžete na někom milovat úplně všechno? Jak můžete milovat někoho ve chvílích, kdy zvrací do výlevky nebo mu zrovna šíleně teče z nosu? Nikdo mi to nevysvětlil. Proč ho miluju i ve chvílích, kdy odchází? Proč mě miluje, ve chvílích, kdy na něj řvu, ať už mě doprdele nechá na pokoji?  

Miluje na mě všechno, nemohl jsem zůstat stranou, nakonec jsem musel začít tu hru hrát s ním.

 

Mám různé sny, sny o tom, co bych chtěl zkusit, a všechny jsou pohoršující a nevhodné. Představuji si třeba, že bych se schoval pod jeho stolem, zatímco by pracoval a jednal o všech těch důležitých věcech. Neříkám mu o tom, protože ho nechci trápit. Jedna z věcí, po kterých touží nejvíc, je totiž vidět mě na kolenou. Zajímalo by mě, jestli by dokázal udržet vážnou tvář a předstírat, že se nic neděje, kdyby k tomu došlo. Pochybuji, že by mohl. Nedokáže být tak neupřímný, když cítí bolest nebo slast, radost, zlost a obavy, to všechno se zobrazí v jeho očích. Několikrát jsem ho ale viděl lhát kvůli mně a trochu mě děsí, jak dobrý v tom je. Snažím se nemyslet na to, že bych byl sám někdy klamán.

 

Někdy zase sním o tom, jaké by to bylo; přijít k němu přímo na některém z exkluzivních ministerských večírků, přede všemi. Měl by na sobě jeden z těch perfektních obleků, které mu tak padnou. Dává si záležet na tom, jak vypadá, začalo to už někdy ve škole, jak si vzpomínám. Ne hned, ale minimálně v posledním ročníku jsem si několikrát musel říct, že by stál za hřích.

Sluší mu to teď vždycky, ať už je oblečen podle předpisů, nebo čistě neformálně, jako když máme schůzku a on přijde v džínech a, třeba jako dnes večer, v trochu upnutějším tmavě rudém tričku s kapku provokativním nápisem, s šálou na volno přehozenou kolem ramen a v elegantním blejzru v barvě velbloudí srsti.

Ale já si vždycky vysním některý z těch opravdu formálních večírků, jeden z těch, v nichž má dobře padnoucí košili, bělostnou tak, že mi ladí k pleti, kravatu (nikdy by si nevzal motýlka, přijde mu to příliš snobské) a oblek, jemně šedý nebo černý, protože v šedé dobře vyniká jeho postava a v černé zase vypadá ještě vyšší a mocnější. Kleknul bych si, rozhrnul bych jeho plášť a rozepnul mu kalhoty. A pak bych ho přede všemi vykouřil.

 

Ve skutečnosti to samozřejmě nechci udělat, jsou to jen sny, moje malá tajemství.

Něco, co si nechávám pro sebe, a předpokládám, že i on má takové. Když jsme si spolu poprvé vyšli, neměl jsem ani tušení, že je tak perverzní. Chtěl by mě jen v krajkové zástěře, o tom vím, a chtěl by mě někde venku, například opřeného o kapotu jeho nablýskaného tmavého auta. Už naplánoval, že pronajme na víkend chatu, kam odjedeme. Piknik a příroda a hlavně spousta soukromí. Myslím, že to mu dovolím. Taky mu někdy dovolím, aby mi naplácal, protože občas si doopravdy zasloužím potrestat. Ale pak zase převezmu velení. Jsem to totiž já, kdo rozhoduje v našem vztahu. Rozhoduju o všem, kromě jeho času. Ale v čase, který pro mě má, jsem jeho úplným pánem. Právě proto si mohu tak snadno dovolit být velkorysý.

 

Nebude se mnou spát, když to nebudu chtít. Nikdy neudělá nic, co bych si nepřál, ať je sebevíc nadržený, vždycky poslušně čeká, než se připravím, dívá se na mě pohledem prosícího psa, chce, abych si pospíšil, skoro kňučí, ale nikdy mi neublíží. Někdy ho vyzývám a dráždím. Chce častěji než já, někdy mám pocit, že může pořád, a říkám si, jestli to má něco dočinění s jeho magií, která jako by vždycky reagovala na to, co on potřebuje nebo chce. Nebo je to proto, že jsem jeho jediný?

Než odjedeme na společný víkend, připravím si raději několik lahviček, abych to vydržel. Silné afrodiziakum, něco, co mě zbaví únavy a možná i nějaké anestetikum (to jen pro jistotu, vždycky je maximálně něžný). A spoustu lubrikantu, ten klasický totiž funguje lépe než moje lektvary.

 

Umím být velkorysý, když dojde na sex. Jako teď, když jsem unavený, říkám mu, že na tom nezáleží.

Pojď, vezmi si mě.

Ale on se zdráhá. Jen někdy podlehne… a pak má výčitky. Jak je roztomilý, když sedí u mě s hlavou v dlaních.

Nechtěl jsem, nechtěl jsem ti ublížit.

Neubližuješ mi, lásko. Teprve tys mi ukázal, že mohu dávat i brát. Vždycky jsem jen bral.

 

I jeho pot voní a jeho polibky jsou teď tak hluboké a dráždivé. Vzal si volno, odejde až odpoledne, ale nechce se mu spát.

Ráno, šeptám, ráno.

Ne, teď!

Teď, prosím.

Nemůžu odmítnout jeho pohyb, mám pocit že prasknu potřebou, když je kolem mě, jeho paže, vůně lesa a koření, jeho vzdechy někde hluboko v hrdle. Kolikrát už mě dnes udělal? Vždycky mi dá dost času jen na to, abych se trochu vzpamatoval. Skoro to až bolí, bože, chci, aby byl ve mně.

 

Jednou jsem to zkusili naopak a od té doby žárlím k zešílení na ty další muže, na ty, o nichž vím, že se na něj dívají, usmívají se a jsou to lovci. Vždycky jsem předpokládal, že být pasivní je pro mě ta správná role, k aktivitě jsem se musel spíš nutit a s dívkami mě to nikdy příliš nebavilo. Nebylo to zlé, jen… příliš složité? Kvůli tomu že všichni na světě tolik šílí? Nevím, jak jsem přišel na to, přimět ho, aby se mi podvolil. Zatraceně, byl tak těsný a jeho pták byl tak tvrdý a já se cítil jako pán světa. S nikým dalším jsem po tom netoužil, jen s ním, a představa, že by tohle dovolil někomu dalšímu, mě stravuje zevnitř jako žíravina. Pálí to a já hořím tou myšlenkou, žárlivostí, tou nenávistí ke všem, co nejsou, ale mohli by být.

Ta noc mi dala vědomí, co je dobrého na tom, být mužem. Často přemýšlím, jak výhodné by bylo, kdybych se býval narodil jako děvče, pro něj. Kdybych byl dívkou, vzal bych si na naši schůzku jen malé černé a pod ně krajkové prádlo a když by měl chuť, dovolil bych mu pomilovat mě třeba v nějaké zapadlé ulici. Opřel by mě o zeď a prostě mi jen vyhrnul šaty a krajku odhrnul stranou. Žádné složité přípravy, žádné čekání a psí pohled.

Pospěš si, prosím.

Bohužel, takhle to nejde, věci nejsou tak jednoduché. Kdybych byl dívkou, nemusel by dnes večer čekat. Po tom, co se mnou dělal, bych byl určitě vlhký a připravený. Nemuseli bychom ztrácet drahocenné minuty, nemusel by se bát, že mi ublíží, když bude přirážet tak drsně, jak to potřebuje.

Moje dírka na tohle přece jen není stvořená.

Ale zase bych nikdy nemohl zažít ten pocit. Jak byl těsný a sametový. Jak prosil, jak křičel.

Víc, víc.

Teď křičím já. Nemohu to zastavit, nemohu přestat. Snaží se ovládat, kéž by alespoň jednou nemusel. Pohnu boky, chci ho ještě hloub.

Vezmi si mě.

Přeju si rozplynout se a propadnout se do něj; vím, že jsem špatný, ale když jsem s ním, není to tak zlé. A když se v něm rozpouštím, jsem jako zrcadlo, zobrazím jen jeho a zmizím v něm a v tu chvíli je všechno na svém místě.

Nedovedu se rozhodnout, co je lepší. Přetáhnout ho nebo se nechat přetáhnout? Obojí je mnohem, mnohem víc, než jsem si představoval, než jsem chápal, když přišlo moje poprvé.

Některé dívky prý nemohou po celý život dosáhnout orgasmu a přesto mohou vést spokojený sexuální život. Ne, nedovedu to pochopit. Asi je přece jen dobře, že jsem se narodil v tomhle těle a jako fénix mohu hořet. Znovu a znovu.

 

Jeho ruce v mých vlasech, zatahá mě, malinko to zabolí a moje zuby zatím koušou jeho spodní ret. Světla venku jsou chladně šedá, další mrazivý den je před námi. Spal jsem hluboce, sladce v jeho objetí. Trpěl v noci chtíčem a teď je jako rozžhavený drát. Shořím pro něj ještě jednou. Otřu se tváří o jeho dlaň. Roztahuje mi nohy, pojď, pojď do mě. Vlasy mu sjedou do očí, má je teď o něco delší než dřív, dokonce ještě delší než během Turnaje. Natáhnu se k němu, lapám po dechu, je to vzduch, který sdílíme spolu. Jeho jazyk v mojí puse, skoro násilnicky, vím, že je to proto, že se blíží chvíle, kdy bude muset jít.

Je zoufalý, nechce, aby to skončilo. Roztahuju pro něj nohy o něco víc.

Chtěj mě, miluj mě, potřebuj mě.

Prosím, lásko, ať to neskončí.

 

Delší vlasy na něm vypadají nebezpečně, divoce, když se milujeme. V kratších mi zase připadal trochu jako rebel. Obojí se mi líbí, chci ho tak jako tak.

S jizvou nebo bez ní, komu na tom záleží? Stále je to on. Spal jsem s ním dřív, než se dostal na titulní stránky jako „nejpřitažlivější čaroděj“ a „muž, se kterým byste nejraději šla na večeři“ v Týdeníku čarodějky, dřív, než ho magazín Moderní čáry začal umísťovat na první příčky v pravidelné rubrice o nejlépe oblékané a nestylovější mágy. Vybrali ho dokonce i jako nejvíce inspirujícího mága století, překonal tak Brumbála a všechny ty další skvělé lidi.  

Každý ho vidí a všichni ho milují.

Ale je můj, i když brýle nosí už jen zřídka, a v soukromí, stále je ke mně stejně laskavý a hluboko pod tím stejně křehký. Dnes se nebudeme hádat. Dnes mu nebudu nic vyčítat. Ocením, že si udělal volno, obzvlášť v téhle době, během svátků. Neměl by být se mnou. Jsem sobecký, dětinský a krutý. Pokrytec, zloděj a lhář.

Ale je můj a jen já budu jeho světlem, jeho láskou, jeho domovem. Jen já budu celý jeho život. Spálím všechny, kteří by se tomu chtěli postavit.

 

Nebudu se dělit s jinými plameny, s plameny obyčejných lidí, kteří hoří mizerným slabým zarudlým ohněm. Vzplanu pro něj jako supernova, oslepím všechny a pak se stáhnu jako vítěz se svou kořistí zpět.

Nebo se ztlumím a budu takový, jakého mě chce, někdy měkký a poddajný a hebce vřelý, jindy vzpurný, vzdálený a ledový jako místa za hranicí vnímání. Ale vždycky silnější než oni.

 

Jak mě to vyčerpává, tenhle život, jen napůl s ním. Jsem jako omámený, kdykoli mě do tváře udeří realita, a před očima mám černo.

Nedospět, zůstat tak ve světě, kde muset byla jen malá, nevýznamná slova.

Dřív, než z něj udělali modlu, dřív, než nás přinutili přijímat zodpovědnost za věci, o které nestojíme, ani co by se za nehet vešlo. Dovedu si živě představit, co dalšího bych se o sobe mohl dozvědět, ale co na tom záleží? I já se rozhodl něco ztratit. Ztratil jsem pro něj svou svobodu.

 

Odchází, dívám se za ním. Nechal mi tu klíč, sejdeme se příští týden, snad. V pátek odpoledne musí na ten diplomatický večírek s delegací z Bulharska.

Přijď, prosím tě, musím tě vidět.

Přijdu, samozřejmě. A budu se dívat z dálky, jak září mezi ostatními. Bude to bolet, ale nemůžu ho odmítnout, když má v očích vlhkost. Já si vybrečím srdce, jen co dveře zapadnou.

Vím, že mě to jednou zabije. Snažím se nedívat a neslyšet a nemluvit. Je těžké žít v roztříštění, věčně balancovat mezi výšinou a propastí, ale udělám to pro něj.

Pro něj budu ztlumený a ukryji svůj plamen do stínů. Vím, že mě to zevnitř stráví, ale na tom nezáleží.

Než bych ho ztratil, to radši shořím docela.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ach...

(Lyn, 5. 5. 2017 10:53)

*opět nemá slov*

H&D

(Mak, 6. 2. 2014 1:08)

Ta jejich láska je prostě přesně taková...díky moc Alexis, ty jsi jedna z mála, co umí opravdu vystihnout ten pocit uvnitř. Bylo to krásně intenzivní a pocitové. Fakt se mi to líbí. Jdu si to přečíst ještě jednou a pomaleji:)

Re: H&D

(Alexis, 3. 5. 2014 11:36)

Děkuju. <3

...

(darken, 5. 1. 2014 22:32)

Téda, to je pocitovka... Skvělé.

Re: ...

(Alexis, 6. 1. 2014 23:08)

*čas na ohňostroj* Díky, darken, za milý komentář. *happy, happy* Čekala jsem na první hodnocení jak na smilování. ^^´
Protože jsem podobnou jednorázovku dlouho nenapsala, docela jsem se bála, jestli se bude líbit tak, jako se líbila mně. (Přiznávám, že jsem z ní v první chvíli byla dost nadšená... Teď už mě to samozřejmě přešlo, ale stejně to byl hezký pocit.) <3

Re: Re: ...

(darken, 14. 1. 2014 6:51)

Byla úžasná. Aspoň mě se líbila.
To málo hodnocení je asi kvůli tomu, že sem věrní čtenáři chodí málo, jak nás trápíš a nepřidáváš. ;)

Re: Re: Re: ...

(Alexis, 15. 1. 2014 0:00)

To je mi jasné. ^^´ (Snažím se to trochu napravit, ale je to se mnou stále dost mizerné, jak se obávám.) A tohle je karmický trest! :D
Jsem ráda, že se ti líbila. (I jedna zpětná vazba vydá mimochodem za tisíc, hlavně když pak člověk začne pochybovat, jestli se to opravdu povedlo.) ;)