Jdi na obsah Jdi na menu
 


6 Neutišitelné

12. 10. 2008

Ten den byl úplně jako všechny ostatní. Přesně to si pak Cornelie myslela, když se snažila vystopovat jakoukoli známku toho, co se chystalo. Prostě obyčejný den, kdy se všichni chovali obyčejně.

Jejich profesor historie, sedmdesátiletý bělovlasý pán s brýlemi na nose, jim vykládal podrobnosti o válce, zahloubaný do svého nadšení. Cornelie jeho radost nesdílela.

Mina si v první lavici pečlivě dělala poznámky. Nathalie, která seděla přes uličku ke Cornelii si lakovala nehty světlounce růžovou a když ji profesor napomenul, provedla pouze tu změnu, že lahvičku s lakem schovala do lavice.

Katherine, která Coře tolik připomínala princeznu z jedné pohádky a která seděla vedle Nathaly, se zahihňala a něco Nathaly pošeptala. Pak se zachichotaly obě.

Gabrielle seděla vzadu v lavici u okna a nepřítomně hleděla ven, na velké těžké kapky, které jedna za druhou stékaly po studeném skle. Ve třídě se muselo svítit, těžké dešťové mraky ubíraly i to málo podzimního světla, které zbylo.

Harry seděla v lavici před Corou se snědou buclatou míšenkou jménem Naomi. Ta si sem tam něco poznamenala a přitom naslouchala Harryinu tichému vyprávění.

Všechno bylo úplně obyčejné.

Všechno bylo, jak má být.

 

Pak zazvonilo a všechny dívky se vyhrnuly ven. Byl čas oběda. Cora si pamatovala, že se o něčem bavila s několika dalšími dívkami, ale už si nedokázala vybavit, co to vlastně bylo.

A pak se ozval ten hlas. Divný chraptivý hlas. Mužský hlas.

Všechny se zarazily a rozhlížely se kolem sebe, hledaly, ale nikoho neviděly.

Tak jsem tě našel.

Cornelie nevěděla, co ji napadlo jako první, když si všimla, jak Harry zbledla a její ústa se otevírají a zavírají, jako kdyby lapala po dechu. Oči měla vytřeštěné a rukou si svírala hrdlo. Všechny dívky od ní couvaly. I ona sama pocítila paniku.

Co se to proboha děje?

A pak to byla Mina, zase jen Mina, která se jako první vzchopila a rozběhla se k Harry.

„Přiveďte sestru! Rychle! Nevidíte, že má záchvat?“

Několik dívek se rozběhlo směrem k ošetřovně. Mina položila Harry na zem. Ta křečovitě tiskla její ruku. „Hned tu budou,“ šeptala Mina. „To bude dobré, Harry…“

 

Vteřiny se nekonečně vlekly, než konečně uslyšely rychlý klapot podpatků, který znamenal, že sestra tu bude už každou chvíli. Přiběhla, rychle klekla k Harry a dívky se nahrnuly kolem ní. „Udělalo se jí zle,“ zašeptala Mina. „Nevěděla jsem… myslím, že je asi v bezvědomí. Ta křeč povolila…“

Sestra se mlčky zvedla a rozhlédla se po dívkách.

„Není v bezvědomí. Je mrtvá.“

Hlas se jí třásl.

Dominique se rozplakala.

 

Další události toho dne pak měla Cora jako v mlze. Pamatovala si Dominique, která nedokázala ovládnout pláč. Slzy, velké jako hrachy, se jí koulely dolů po bledých tvářích a nechávaly po sobě mokré cestičky, které začínaly červenat.

Nemohla dýchat a její tělo se třáslo pod novými a novými návaly slz.

I několika dalším dívkám vyhrkly slzy. A všechny tam stály, tak divně zaražené…

Cornelie se rozhlédla, aby našla Gabrielle, ale nikde ji neviděla.

Musela zmizet ještě než se to všechno stalo… Nebo ve chvíli, kdy čekaly na ošetřovatelku.

To Cornelie nevěděla.

 

 

Odpolední vyučování bylo zrušeno a dívky se rozešly do svých pokojů. Cora si připadala zmatená a opuštěná. Víc než kdy předtím se zatoužila vrátit zpět domů. Schoulila se do klubíčka na svojí posteli a ukazováčkem hladila fotografii, na které se, o několik let mladší a spolu se svými rodiči a straším bratrem, bezstarostně smála. Jejich letní dovolená v Itálii. Poslední, na které byli všichni spolu. Pak se Jonas zasnoubil s Betty a odstěhoval se. Už se moc nevídali. Ona začala chodit na střední školu a on si našel práci a chystal se založit rodinu. Ale tenkrát to bylo všechno jiné. Tak nějak jednodušší.

 

Cora zvedla hlavu, když uslyšela otvírání dveří. Dovnitř vešla Nathaly s Katherine. Nat měla opuchlé oči.

„Určitě nechceš, abych zůstala?“ ptala se Kathy, ale Nat jen zavrtěla hlavou.

„Tak ahoj,“ zamumlala druhá dívka rozpačitě a vycouvala zpět na chodbu.

Nathalie klesla na postel.

„Jsi v pořádku?“ Cora ani nevěděla, proč se tak hloupě ptá. Bylo jasné, že Nathaly není v pořádku ani trochu. Nějak ale rozhovor navázat chtěla a nic lepšího ji v tu chvíli nenapadlo.

Nathaly kývla a kousla se do rtu. „Jo, je mi fajn.“

„Nevíš, kde je Mina? Celé odpoledne se tu vůbec neobjevila.“

Nathalie si rozpustila vlasy a sáhla pro kapesník.

„Mortnová jí musela dát něco na uklidnění. Strašně ji to sebralo.“

„Ale tebe taky, ne?“ zeptala se Cora. „Asi nás všechny...“

„Minu nejvíc. Má pocit, že měla nějak pomoct. Vždycky chce každému pomáhat.“ Nathalie pokrčila hubenými rameny.  „A Gabrielle je to nejspíš jedno. Možná to ani neví. Nevzpomínám si, že bych ji tam viděla.“

„Ale všichni jsme se dívaly na Harry,“ připomněla jí Cora.

„To je fakt.“ Nathaliin hlas klesl do šepotu. „Nešlo se nedívat. Bylo to strašný .“

„Já to hlavně vůbec nechápu. Člověk se přece jen tak z ničeho nic nesloží a neumře, ne? Muselo to být něco… však víš, jak to myslím.“ Cornelie se posadila na posteli a zahleděla se na Nathaly.

Ta na ni pár vteřin  jen zírala, jako by ji teprve teď napadlo, že smrt, když je vám osmnáct, je vlastně docela neobvyklá věc.

„Ale jasně,“ řekla nakonec. „Nedošlo mi, že ty to nevíš. Jsi tu nová.“

„Ale co nevím?“

„Harry měla už od dětství nějaké problémy… jako se srdcem. Brala na to prášky.“

„Nikdy jsem jí neviděla něco si brát.“

„Jasně že ne. Taky bych na jejím místě nechtěla, aby si o tom každý vykládal.“ Nathalie si zamyšleně svazovala vlasy do cůpku. „Brala si je vždycky v koupelně. A měla je uložené dole u Mortnové. No ale nám to řekla. Bylo to divné, že totiž při tělocviku nemohla dělat některé věci. A věděly o tom vychovatelky a tak.“

„To muselo být dost hrozné… stále si na sebe musela dávat pozor, ne?“

Nathalie zavrtěla hlavou. „Harry byla v pohodě. Žádnej nervák, ale  taky žádnej hypochondr. Sice nemohla normálně cvičit, ale zase byla hrozně dobrá v tancování. Naše vánoční představení vždycky sestavovala ona. Byla skvělá.“ Nathalii znovu vyhrkly slzy.

„Neplač, Nathalie.“

Cora zvedla hlavu. Mina byla ve tváři úplně bílá. Světlovlasá dívka vešla dovnitř, tak nějak plaše, a posadila se na postel k Nathaly. „Neplač, žabko naše,“ zašeptala znovu těžce. „Všechno bude zase v pořádku.“

Nathalie se přitiskla k Mině a rozplakala se naplno.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

RE: .................

(Alexis, 13. 10. 2008 20:38)

Jsem tajemná jak hrad v Karpatech. :) :) :)

Jasně, že ty depky jsou tentokrát jen pro holky v povídce. ;) Po tom co jsem si přečetla ty úžasné nové kapitoly od Tebe bych přece nemohla mít špatnou náladu. :D :D

...................

(Clemenza, 12. 10. 2008 21:47)

Tak takto... Si pridala niečo nové:) A táto poviedka ja pre mňa zvláštna tým, že nemám ani šajnu ako sa to bude vyvíjať, čo by len o jednu kapitolu naviac... Ale vôbec. Tak som napnutá stále rovnako ako na začiatku:)

PS:A bielovlasého učiteľa histórie si dokážem živo predstaviť. Jeden taký nás učil, a to bola asi jediná hodina, pri ktorej som dokázala zaspať O_O :DDD

PS2. Dúfam, že tá depka, depka, depka sa netýka teba, ale niekoho v poviedke:)

Kiss