Jdi na obsah Jdi na menu
 


3 Nejhlubší

26. 3. 2008

Nejhlubší

 

Hodiny na školní věži pomalu odbíjely. Tik tak tik tak tik tak. Cornelie se chvěla. S každou vteřinou se blížila desátá a ona náhle pochopila, jak geniálně je všechno promyšleno. Druhý den se vstávalo dřív, čekala je exkurze a budíček se měl tentokrát rozeznět už v šest. Nataly i Harry už spaly. Slyšela jejich klidné oddechování. Tik tak tik tak tik tak.

Ze sprch vedle pokoje se ozýval tlumený sykot vody. Mina se dnes trochu zdržela. Jako kdyby to Gabrielle mohla vědět předem. Cornelie se třásla po celém těle.

Tik tak tik tak tik tak. Myslí se snažila přemluvit čas, aby se zastavil, ledovými prsty se přidržovala prostěradla na své posteli. Ještě byla oblečená. Přece by se nikdy neodvážila neuposlechnout Gabrielle.

Ještě před týdnem z ní měla trochu strach a moc zvláštní pocit. Ale po těch několika větách, které s ní Gabrielle ten den prohodila se jí kolem srdce obmotal děs. V tuhle chvíli jí připadalo zcela absurdní, že by mohla neuposlechnout. Stejně jako by jí před týdnem přišlo šílené poslouchat. Navíc Gabrielle. Podivínskou Gabrielle. Samotářskou Gabrielle. S chladným, věčně nezúčastněným pohledem v tmavých očích. Ještě v pokoji nebyla. Cornelie přemýšlela, kde se teď asi toulá. Toulala se často. Ale nikdo ji nesháněl.

Tik tak tik tak tik tak.

Zvon začal odbíjet jako by duněla velká hrobka. Cornelie se s každým zhoupnutím třásla panicky víc a víc, přála si zalézt do pyžama pod teplou deku a na všechno zapomenout.

Tik tak tik tak tik tak.

Doznělo poslední bim bam a školou se roznesla jeho ozvěna. Večerka. A teď už nesmlouvavě. Zítra je exkurze. Panebože, co se to chystá udělat?

 

Ztrácela se ve vlastních myšlenkách o porušení řádu na nové škole. Zas tak dlouho tu nebyla a nechtěla mít problémy. Ale problémy se chovaly jako by jim to bylo jedno. Nikdy nebyla premiantka, ale tady si vedla Gabrielle a Miny připadala trochu hloupě, ačkoli ani jedna z nich nedávala své znalosti nijak okatě najevo. Cornelie měla dobré známky, slušně sportovala, byla dost hezká a většinou i oblíbená. Tady všechny dívky zbožňovaly Harry, nebo tvořily vlastní uzavřené a nepřátelské hloučky. Nemohla si zvyknout. U nich na škole bylo všechno tolik jiné

A pak ucítila ten pohled. Tak je tedy na místě. Svlékne se a půjde spát nebo ji opravdu odvede někam sebou? Gabrielle nepromluvila, jen stála, opřená o rám dveří a sledovala svou chvějící se oběť. Svého obětního beránka. Svou poslušnou ovečku zemdlenou strachem z nenadálého tajemství pod zdánlivě obyčejnou starou střechou. Gabrielle ji vyzvala pohledem, aby vstala.

Cornelie poslechla. Tik tak tik tak tik tak. Byla jen tak minuta, možná dvě po desáté. A kolem ticho.

„Gabrielle!“

Rozčarovaný a rozzlobený hlas ji vyvedl z náměsíčného snění. Mina se vrátila z koupelen, zabalená v měkkém županu, přes ruku přehozeny své šaty. Nakonec to tedy stihla rychleji, než Gabrielle myslela. Tváří černovlasé dívky přeběhl stín nevole.

„Ano?“ promluvila s rozvahou.

„Kam vedeš Coru?“

Gabriele neodpověděla. Tik tak tik tak tik tak. Cornelie sledovala, bezmocně a s hrůzou, jak mezi těmi dvěma protiklady vzplál boj. Vždy se zatím respektovaly, nikdy se nehádaly, zdálo se, že mezi nimi panuje jakási Malá a Tichá Dohoda. Mina nekomentovala záhadná zmizení, neodpovídala na otázky kolem sebe a vždy svými slovy Gabrielle chránila. Co za to měla na oplátku Cornelie nevěděla. Možná to dělala jen proto, že byla prostě hodná. Ale copak může být někdo až takhle hodný? Nezištně, nesobecky? Má snad Mina nějaké nepěkné tajemství, které Gabrielle drží v tajnosti? Nebo snad… co vlastně? Myšlenky letěly Cornelii splašeně hlavou zatímco si ty dvě zíraly do očí.

„Nedovolím ti to.“ Mina mluvila tiše, jako vždy. Jen tón byl zbarven trochu jinak. Byl v něm odstín pevného odhodlání, mír a klid byly pryč.

„Neprosím se nikoho o svolení,“ ušklíbla se Gabrielle.

„Ať chceš dělat cokoli, Gabrielle, nedovolím ti to.“

„Neměla jsi tu být,“ šeptla Gabrielle téměř nenávistně.

„Zpozdila ses,“ odpověděla Mina.

Tik tak tik tak tik tak. Cornelie nechápala. Byl to sen? Noční můra? Deja vu? Vždyť tenhle pocit měla ještě před chvílí. Nebo ne?

Tik tak tik tak tik tak.

Za oknem začal do toho všeho padat déšť. Gabrielle přivřela oči. „Nejvyšší čas,“ pronesla pak. „Už mě nezdržuj.“

Pohled světlovlasého anděla se zlomil a uhnul ke straně. Náhle se zdála unavená, snad dokonce o pár vteřin straší, kdyby to bylo možné. Cornelie už nevěřila ničemu. Mina hodila své věci na postel, otočila se k nim zády a chvilku sledovala déšť, stékající po tmavých zaprášených oknech stejně jako Gabrielle. Pak si tiše sedla na postel a uši si zacpala pěstmi. Gabrielle náhle už na nic nečekala, popadla Coru hrubě za ruku a vláčela ji za sebou.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář