Jdi na obsah Jdi na menu
 


2 Zasvěcení

26. 3. 2008

Zasvěcení

 

 

Cornelie brzo poznala, jak jsou její nové spolubydlící odlišné.

 

Mina byla premiantka, všemi oblíbená, svým nevtíravým způsobem krásná, ke všem stejně milá a přívětivá. Pomáhala, kde mohla, ovšem jen ve věcech, které považovala za správné. Ráda si povídala s ostatními, pokud viděla, že mají zájem, pokud ne, bývala spíše tichá a uzavřená.

Cornelie měla dojem, že kdyby anděl slétnul na zem, vzal by na sebe její podobu.

Připadala jí éterická, nadpozemská, vílí…

Většinu času chodila v bílé, smetanové nebo světle modré.

Její úsměv a hlas hřál na duši jako jarní sluníčko.

 

Nathalie neměla ve škole zrovna nejlepší výsledky, vlastně byla nejhorší z celého jejich pokoje.

Neučila se, většinu času se jen tak poflakovala, líčila se, lakovala si nehty a četla dívčí časopisy.

Milovala drby a v nepřítomnosti Gabrielle jimi zahrnovala všechny okolo sebe.

Byla upovídaná a občas trochu krutá.

 

Henriette se ráda dobře oblékala, byla hned pro každou legraci, učila se průměrně, zato se s ní dalo mluvit o všem a stávala se kamarádkou do dobrého i špatného počasí.

Svým zvláštním způsobem byla jediná, kdo se občas dokázal bavit i s Gabrielle.

Ačkoli mezi ní a Minou byly propastné rozdíly v názorech i chování, obě patřily k nejoblíbenějším dívkám ve škole.

Každá z jiných důvodů.

 

A nakonec Gabrielle.

Gabrielle byla prostě… Gabrielle.

Stále v černé barvě, stále odtažitá a nezúčastněná, stále chladná jako noc.

Téměř nemluvila, ostatní dívky se jí spíše vyhýbaly a její přítomnost budila často nepříjemné pocity hraničící se strachem.

Její výsledky ve škole byly nepřekonatelné, přesto se držela stranou a téměř se nezapojovala do veřejného dění kolem sebe.


S Minou se navzájem respektovaly, Nathalií Gabrielle očividně pohrdala.

Její krása byla zahalená do závoje nepřístupnosti a tajemna.

Cornelie se přistihla, že často, když ji vidí, uvažuje, proč…

Ale odpověď nebyla k nalezení a čas ubíhal.

 

Týdny utíkaly tak rychle, že je Cornelie ani nestačila sledovat.

Náhle tu byl listopad, podzimní chlad táhnoucí od moře a mlha převalující se kolem.

Cornelie vyhlížela z okna a chvěla se.

Neměla ráda podzim.

Nenacházela na něm ani špetičku radosti a úlevy.

Všude jen pošmourno, ve vzduchu smíšený déšť s větrem, který štípe do tváří…

Náhle jakoby chlad, který ji obtáčel ještě zesílil.

„Cornelie?“

Překvapeně v sobě zdusila vyděšený vzdech.

Nechtěla slyšet své jméno a už vůbec ne teď.

A ještě méně snad… od .

Gabrielle na ni nikdy ani nepromluvila, od té jediné věty už nikdy.

Tvářila se, jako by snad Cornelie ani neexistovala.

Coru to zraňovalo a mrzelo, přestože jí Mina bez ustání opakovala, ať si z toho nic nedělá, že je taková Gabrielle ke všem.

A teď přišla za ní. Proč asi?

 

Pomalu se otočila, aby pohlédla na dívku za sebou.

„Ano? Gabrielle? Co potřebuješ?“

Snažila se být vlídná, ale hlas se jí chvěl.

Smutkem, zlobou, strachem… Bůh možná věděl, čím vším ještě.

„Nic.“ Hlas rozřízl prostor jako břitva.

„Dnes večer půjdeš se mnou. Připrav se.“

Cornelie se zarazila.

Chtěla se ptát… proč?... a kam?...

Ale Gabrielle jí nedala příležitost.

„V deset hodin pro tebe přijdu,“ broukla ještě přes rameno, jak odcházela.

„Dobře,“ odpověděla Cornelie šeptem, spíš pro sebe.

„Budu čekat.“

Nevěděla proč, ale měla strach Gabrielle odmítnout.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář